Česká ekonomika trpí depresí

14.3.1998 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Koráb české ekonomické transformace najel na mělčinu. Kapitán byl sice za havárii sesazen, nepanuje však shoda o tom, jak dále. Jedni říkají, že bývalý kapitán kormidloval loď správným směrem, pouze byl nedůsledný...

Koráb české ekonomické transformace najel na mělčinu. Kapitán byl sice za havárii sesazen, nepanuje však shoda o tom, jak dále. Jedni říkají, že bývalý kapitán kormidloval loď správným směrem, pouze byl nedůsledný. Doporučují maloučko couvnout a pak plnou parou projet mělčiny v dosavadním směru. Další říkají, že kurs lodi byl od začátku zvolen špatně. V tom, kterým směrem se vydat, se ale neshodnou. Toto je ovšem nebezpečná situace, neboť' loď uvízlá na mělčině se stává hříčkou přírodních živlů a bývá i snadnou kořisti pro různé piráty. V našem případě se jako zvlášť nebezpeční ukázali ti bahamští...

Makroekonomické ukazatele ztratily glanc

Česká republika a její hospodářství stojí v roce 1998 opět na rozcestí. Otázkou je, zda bude nadále trvat dnešní neutěšený stav, anebo se podaří najít cestu z ekonomické deprese. Základním problémem však je, že se neshodneme ani v hodnocení dnešní situace. Elity spojené s bývalou vládou tvrdí, že žádné zásadní problémy nemáme, že transformaci ekonomiky zahájily správně a po drobných úpravách jsme na nejlepší cestě k blahobytu. Opozice mluví o krizi či o spálené zemi. Pokusme se však nejprve zhodnotit situaci střízlivou řečí čísel. (viz obr. 1) Zde čelíme dalšímu problému: která sada čísel je správná? Zejména bývalý ministerský předseda je nepochybně mistr v práci se statistikou. Čísla, která se mu nehodí, prohlásí za nedůležitá či je zamlčí, a ta, která se hodí, zveřejní. Lze samozřejmě namítnout, že si tak počíná skoro každý politik. To je do určité míry pravda, ale specificky českým problémem je poměrné malá konfrontace těchto prohlášení s veřejnými zdroji informací. My se budeme držet praxe vyspělého světa, který míru úspěchu vládní politiky měří ekonomickým růstem, inflací, nezaměstnaností a zadlužením. V tranzitivní ekonomice se k tomu připojuji ještě dva dodatečné cíle: privatizace a restrukturalizace a vytvoření institucionálního rámce tržní ekonomiky.

Hospodářský růst posuzujeme většinou podle růstu hrubého domácího produktu (HDP), který mění objem nově vytvořených výrobků a služeb v dané ekonomice a v daném roce. Tento růst se nám v roce 1997 nějak zadrhl a výhled na příští léta (prognóza OECD) není příliš povzbudivý. (viz obr. 2) I když prognóza OECD je asi příliš pesimistická a hospodářský růst by se mohl přiblížit až ke 2 %, i tak se nám bude Evropská unie zase vzdalovat. Aby se přibližovala, potřebovali bychom růst větší než 3 % ročně; abychom EU dostihli v historicky krátkém čase, růst vetší než 6%. Nyní tak často vyzdvihované údaje o růstu průmyslové výroby nejsou sice bez významu, ale tento ukazatel má řadu metodologických problémů, z nichž ten nejjednodušší spočívá v různém počtu pracovních dnů. Bylo-li v loňském roce o jeden či dva pracovní dny méně, projeví se nám to okamžitě jako růst průmyslové výroby.

Inflaci lze měřit indexem růstu spotřebitelských cen, cen výrobců, deflátorem HDP. U nás je naštěstí inflace jednotně měřena indexem spotřebitelských cen. Nezaměstnanost se určuje poměrem k práceschopnému obyvatelstvu.

V případě spotřebitelských cen dojde v letošním roce k nepříjemnému obratu ve vývoji. Inflace takto měřená dosáhne úrovně 12-13 %. Tento vývoj je o to nepříjemnější, že se tak stane po čtyřech letech usilovného boje s inflaci, který vedla vláda spolu s ČNB. Za čtyři léta usilovné snahy se tak podařilo "snížit" index spotřebitelských cen z 10 % na 13 %. Tento "úspěch" byl pak dosažen na úkor reálné ekonomiky, neboť především ve jménu boje s inflací byla prováděna restriktivní monetární politika. Nezaměstnanost dosud nepředstavovala větší problém, do budoucna se ovšem situace změní, mimo jiné proto, že v politice levné pracovní síly nelze již dlouho pokračovat.

Velikost dluhu je též významným ukazatelem, neboť je celkem dobře známo, že krátkodobě lze hospodářský růst urychlit na úkor zadlužení, tedy na úkor budoucích generací, které pak budou muset dluhy splácet. Ukazuje se, že především v období Klausovy vlády došlo k výraznému růstu vnitřního i vnějšího zadlužení. Jak se to mohlo stát vládě, která se pět let chlubila, že jejím hlavním cílem je vyrovnaný rozpočet a že jej také dosahuje? Odpověd' je celkem jednoduchá: vláda zúžila svou zodpovědnost pouze na státní rozpočet a ponechala osudu rozpočty veřejné.

Cest, jak přenášet státní výdaje do širší "šedé" zóny veřejných rozpočtů, je bezpočet, uvedu jen dva příklady: řešení na úkor národního bohatství a přesun problému do budoucnosti. Příkladem prvního jsou výnosy z privatizace použité na plynofikaci českých obci. Náklady na zavedeni plynu zaplatil FNM a státní rozpočet mohl dát ušetřené peníze na jiný účel. Příkladem druhého jsou výdaje státu převedené do některé ze státních či polostátních institucí (sanace zbankrotovaných malých bank), které bud předstírají, že závazek v budoucnu splatí, anebo na něj dostanou explicitní státní záruku. Problém se odkládá na neurčito a státní rozpočet v daném roce je vyrovnaný. Smutným faktem ovšem zůstává, že vše bude muset zaplatit i s úroky daňový poplatník. I přes určité pochybnosti o motivaci je třeba pozitivně hodnotit přiznání ministra financí Ivana Pilipa, že státní dluh České republiky bude nutné dodatečně zvýši t o 170 miliard Kč (5 mld. USD!), čímž se podíl státního dluhu na HDP zdvojnásobí. Tak významné rozhodnutí ovšem prošlo za minimálního zájmu sdělovacích prostředku, které si patrně neuvědomují, že v minulých letech vláda rozdělila 170 miliard Kč bez kontroly parlamentu... Vývoj hrubé zahraniční zadluženosti rovněž nebyl příliš příznivý. (viz obr. 3)

V relativních číslech je situace ještě dramatičtější, nebol po devalvaci koruny v roce: 1997 podíl hrubého zadlužení na IIDP dosáhl 44 %, čímž o 4 % přesáhl hranici bezpečného zadlužení státu.

Malá ekonomika funguje, velká se hroutí

Pokud jde o tempo privatizace a podíl nominálně zprivatizovaných podniků na tvorbě HDP, jsme světovými rekordmany. Podíl soukromého sektoru vzrostl ze 4 % v roce 1989 na 70-80 % v roce 1997. Jediná potíž je v tom, že naši privatizátoři se snažili vyvrátit staré české přísloví "práce kvapná, málo platná" a nepovedlo se jim to. Vycházeli z ideologické premisy, že každý soukromý vlastník je lepší než stát. Skutečnost je však taková, že existuje nemálo soukromých vlastníků, kteří jsou daleko horší než stát. To neznamená, že by neplatil základní předpoklad české ekonomické transformace - soukromý vlastník je skutečně v průměru lepši hospodář než stát. Něco jiného je ovšem solidní a promyšlená privatizace, něco jiného je zbrklá privatizace, v níž nový majitel získá kontrolu nad majetkem, do kterého investoval jen zlomek jeho hodnoty, a tak příliš nesdílí riziko podnikání s tímto majetkem. Potom není divu, že se snaží vytunelovat, co jde, a zbytek podniku nechat na pospas. Tato metoda tvorby soukromého vlastnictví je nejen vysoce nemorální, ale i značně nákladná - na vytvoření majetku v hodnotě 1 milionu korun je často třeba znehodnotit miliony čtyři.

Občas se můžeme setkat s námitkou, že tyto těžkostí nebylo možné obejít a že si s nimi trh nakonec poradí. Domnívám se, že by to mohla být pravda jen pro oblast "street capitalism", tedy pro maloobchod, velkoobchod, služby, drobné podniky zpracovatelského průmyslu. To je přesné ta část soukromého sektoru, který funguje a drží ekonomiku i v dnešní složité situaci nad vodou. V obrovských problémech je ovšem jádro české ekonomiky - velké podniky zpracovatelského průmyslu, především strojírenství. Jejich závislost na bankovním úvěru je obrovská a tudíž jsou velmi zranitelné a závislé na politice státu a na situaci v bankovním sektoru. Jejich nevýhodou je relativně malý obrat kapitálu, citelný nedostatek finančních zdrojů umocněný v mnoha případech tunelováním do zahraničí. Klausova vláda dělala vůči těmto podnikům pštrosí politiku. Jejich finanční problémy se řešily za pomoci komerčních bank "refinancováním starých úvěrů". V nejhorších případech zaplatil účet skrze Konsolidační banku daňový poplatník. Politika vlády byla ta nejhorší z možných. Problém ji nezajímal do doby, než se vyostřil, a pak jej "vyřešila" zaplacením ztrát kvazisoukromých vlastníků ze státního rozpočtu. Pokud by Klausova vláda zachovávala věrnost své vlastní ideologii, tak by se snažila řešit problém zprůchodněním zákona o konkursu a vyrovnání. To se však nestalo, a tak po sobě zanechala smutné dědictví, které ohrožuje jakoukoliv vládu příští. Pro úspěch ekonomické transformace nestačí totiž čisté a fungující restaurace, obchody, firmy vyrábějící nábytek na míru. Rozhodující je fungování velkých podniků a komerčních bank.

Dobrý úředník, mrtvý úředník?

Dalším z velkým transformačních úkolů bylo vytvářeni institucí tržní ekonomiky. Zejména v oblasti státní správy jsou výsledky dosavadního působení Klausovy vlády tristní. Pod heslem, že cokoliv úředník dělá, dělá špatně a že nejlépe se bojuje s korupcí tím, že se stát omezí na minimum, se mílovými kroky postoupilo k demoralizaci a rozvratu státní správy. Koncept, že nejlepší státní úředník je žádný úředník, je svůdný, ale nebezpečně zavádějící. Problém je v tom, že moderní stát se v mnoha oblastech bez výkonné státní správy neobejde a tudíž úloha zní jinak: vybudovat profesionální, kompetentní a morálně bezúhonnou státní správu. Toho lze dosáhnout, stejně jako v mnoha jiných oblastech, jen vybalancovaným systémem cukru a biče. Cukrem by pro státu( úředníky měla být prestiž povolání, slušný plat, definitiva a nejen z toho odvozená hrdost a loajalita ke státu. Bičem pak je boj s korupcí a neprofesionalitou. Na korupci bude nutno použit všech dostupných metod, včetně "agenta provokatéra". Profesionalitu vyšších státních úředníků by mohla pomoci ověřovat Evropská unie.

Z makroekonomických indikátorů a z rozboru situace vyplývá, že česká ekonomika je v depresi a má mnoho strukturálních potíží. Situace je řešitelná za předpokladu, že si české elity přiznají hloubku problémů a přestanou předstírat, že jsou dílem negativismu novinářů či výroku pana prezidenta o "blbé náladě". V některých oblastech může být časem dosaženo nápravy i bez toho, aby jim musela být věnována zvýšená pozornost. Existují však i problémy, které se samy od sebe nevyřeší. V naší situaci jde především o dva úkoly: restrukturalizaci a privatizaci jádra českého zpracovatelského průmyslu a budování státu a dalších institucí vytvářejících rámec potřebný pro hladké fungování tržní ekonomiky. Řešení prvního úkolu spočívá v získání přímých zahraničních investic, v konsolidačních programech, v zákonu o konkursu a vyrovnáni, v řízené likvidaci. To vše by mělo probíhat za účasti mezinárodních institucí, jakými jsou Evropská banka pro obnovu a rozvoj v Londýně a Světová banka ve Washingtonu. Reforma státní správy by pak měla probíhat především ve spolupráci s Evropskou unií.

Nejnovější články