Dřevíčská výzva - nevyužitá šance

17.6.1998 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Česká ekonomika se v posledních letech nevyvíjí dobře, přesněji řečeno, vyvíjí se špatně. Hrubý domácí produkt v posledních pěti čtvrtletích klesá a co hůř, není vidět světlo na konci tunelu...

Česká ekonomika se v posledních letech nevyvíjí dobře, přesněji řečeno, vyvíjí se špatně. Hrubý domácí produkt v posledních pěti čtvrtletích klesá a co hůř, není vidět světlo na konci tunelu. Vláda a smluvní opozice mají na příčiny problémů různý názor a nejsou tedy schopny dohodnout společná opatření.

Ještě jiný názor na příčiny problémů má Česká národní banka. Za této situace je proto pochopitelné, že výzva podepsaná dvěma viceguvernéry ČNB, generálním ředitelem největšího podniku v zemi, generálním ředitelem významné soukromé banky, děkanem Fakulty sociálních věd UK, dalšími čtyřmi významnými ekonomy a dvěma podnikateli vzbudí všeobecnou pozornost a zájem. Nutno ovšem říci, že deklarace nesplnila očekávání, které slibovalo složení skupiny.

Nicméně, sluší se nejprve vyzdvihnout pozitivní stránky Dřevíčské výzvy. První je její samotný vznik, to jest pocit, že je třeba něco zásadního v současné nelehké situací dělat. Výzva správně konstatuje, že Česká republika je opět na rozcestí a hrozí jí, že se stane zaostávající ekonomikou. Rovněž je velmi pozitivní, že autoři jsou si vědomi nutnosti soustředit se pouze na několik málo zásadních opatření.

Významné je také zdůraznění nutnosti institucionálních reforem a řádného právního rámce s důrazem na zákon o konkursu a vyrovnání, včetně ochrany věřitele.Ekonomové již přestali utíkat před právníky a dožaduji se zlepšení legislativy a vymahatelnosti práva. Jak říká anglické přísloví: "Lépe později, než nikdy!".

Kapitola o restrukturalizaci bank je pak velmi podobná materiálu o revitalizaci, který nedávno schválila vláda. Nadějně vypadá i název druhé kapitoly: "Makroekonomická politika: je důležitá, ale není klíčová". Zde ovšem seznam pozitivních momentů končí.

Dřevíčská výzva obsahuje také velké množství nepřijatelných návrhů a co hůře, vnitřních nekonzistentností. Návrh soustředit se na několik klíčových oblastí je jistě správný, bohužel výzva sama je s tímto návrhem v rozporu.

Návrhů na to, co dělat, je hodně a mnoho z nich by přineslo výsledky až ve střednědobém (pětiletém) horizontu a v některých případech až v dlouhodobém horizontu ( 10-20 let). Největší perlou je návrh na reformu penzijního systému směrem k povinnému soukromému spoření na stáří, které nejméně dvacet přináší dodatečné náklady pro ekonomiku a výnosy (možná) přijdou po dvaceti letech.

Argument, že zvýši míru domácích úspor, je v českých podmínkách falešný, neboť naši liberálové umožnili vývoz domácích úspor do zahraničí a tam by také zřejmě dodatečné úspory skončily. Rovněž tak je problém s pěkným tvrzením, že makroekonomická politika je důležitá, nikoliv však klíčová. Navrhuje se pokračovat v dosavadní politice cílování inflace s cílem dosáhnout nízké inflace co nejdříve.

Autorů, Dřevičské výzvy chyběla ochota přiznat některé minulé omyly ČNB v této oblasti a jasně říci, že nyní je jednoznačnou prioritou růst HDP. Navíc doporučují restriktivní rozpočtovou politiku a uvolněnou měnovou politiku. Pikantní je, že mise Mezinárodního měnového fondu, která byla v první půli dubna v Praze, doporučila přesný opak.

Velkou slabinou Dřevíčské výzvy je to, že explicitně neříká, kde se stala chyba. Bylo by vhodné, kdyby její autoři sdělili, které ze závěrů o příčinách krize ze Zprávy o stavu české společnosti sdílejí a které nikoliv, jak se staví k názorům ČNB či prof. Václava Klause. Otevřené nám to sice neříkají, nepřímo však ano. Kromě jít zmíněného právního rámce, či regulace kapitálového trhu je jím pomalá a nedokončená privatizace.

Autoři Dřevíčské výzvy nejsou schopní sebereflexe a přiznání, že právě rychlost a s ní spojená nekvalita privatizace, kdy se podíl soukromého sektoru zvedl z maximálně 4% v roce 1989 na 80% v roce 1998, způsobily rozvrat podnikové sféry v České republice. Namísto toho požadují rychlou doprivatizaci všeho, co ještě zprivatizováno nebylo. To je navíc v řadě případů zbytečným apelem, neboť vláda již přijala rozhodnuti zprivatizovat ČSOB, Komerčnt banku a Českou spořitelnu. Pozoruhodné je také to, co ve výzvě není:podpora malých a středních podniků a jak málo je v Dřevíčské výzvě o podpoře zahraničních investic: dvě řádky. Není tedy jasné, do jaké míry se autoři Dřevíčské výzvy vymanili z u nás velmi populárního "národního kapitalismu".

Celkově se dá říci, že Dřevíčská výzva je promarněnou šancí. Bohužel. Poptávka po vytvoření konsensu o tom, jak z krize ven, je totiž velká. Potíž je ovšem v tom, že prostor pro zásadní změny hospodářské politiky je zatím velmi malý. Vláda je blokována smluvní opozicí, smluvní opozice tvrdí, že udělala transformaci dobře a vinu za problémy svaluje primárně na Českou národní banku. ČNB pak dělala vše dobře. Lze tedy jen doufat, že Dřevíčská výzva bude katalyzátorem k vytvoření konsensu o tom, jak současnou špatnou ekonomickou situaci řešit. Poté by měly následovat kroky, které obnoví hospodářský růst v naší zemi. Je ovšem možné, že výzev podobných té "Dřevíčské" budeme potřebovat ještě celou řadu.

Nejnovější články