Důvody pro průmyslovou politiku existují

8.2.1996 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Při čtení článku pana Leschtiny z 6. února 1996 "Průmyslová politika v pasti prchavého času" jsem měl pocit návratu do roku 1990. Pan Leschtina líčí zhoubnost průmyslové politiky, potažmo zásahů státu do ekonomiky, a odhaluje národu...


Při čtení článku pana Leschtiny z 6. února 1996 "Průmyslová politika v pasti prchavého času" jsem měl pocit návratu do roku 1990. Pan Leschtina líčí zhoubnost průmyslové politiky, potažmo zásahů státu do ekonomiky, a odhaluje národu "nebezpečí levicových experimentů v ekonomice". V roce 1990 by to byl pěkný článek, nikoliv však v roce 1996. Pokud totiž pan Leschtina je skutečným odpůrcem "svodů průmyslové politiky", měl by ostří svého pera zaměřit na reálnou politiku současné vlády. Ta, přestože demonstrativně průmyslovou politiku odmítá, v praxi mnoho elementů průmyslové politiky uplatňuje. Především celý proces privatizace byl a je velkým nástrojem průmyslové politiky. Stát určoval co, jak a komu bude privatizováno, za jakých podmínek, demonopolizoval celá odvětví, anebo v nich naopak ponechal monopolní či oligopolní prostředí. Dalšími ne zcela standardními nástroji průmyslové politiky, které má vláda k dispozici, jsou například Konsolidační banka či specifický způsob provádění konkursů. Konsolidační banka může či nemusí pomoci s oddlužením, a tak vlastně vybírá vítěze a poražené. Proces konkursů je kapitola sama o sobě. Obavy z dominového efektu byly vyřešeny administrativním zablokováním procesu konkursů. Odměny správců podstaty nejsou adekvátní, a tudíž se "zúřadování" konkursů nehýbá z místa. Návrhů je hodně, prováděných konkursních řízení málo a ukončených případů několik. Pro věřitele z toho vyplývá jasný signál: vyhnout se konkursu za každou cenu a pokud možno dolovat z dlužníků peníze jinak. Konkursní řízení jsou zablokována, dominový efekt nemůže nastat, problém platební neschopnosti je dosud nevyřešen. Koncept "vlajkové lodi" sice vláda nikdy nepřijala, když však teče do bot velkému podniku, vždy zasedá porada ekonomických ministrů a vždy se najde nějaké řešení. Pro každou vládu je totiž těžké zbankrotovat skutečně velký podnik. Nemluvě již o tom, že za situace v některých podnicích je vláda spoluodpovědná. Dnes již je jasné, že privatizace Tatry Kopřivnice v kupónové privatizaci byla velkým omylem. Tatra potřebovala strategického investora, nikoliv skupinu poněkud znesvářených IPF. Kromě těchto nestandardních průmyslových politik vláda postupně zavedla i celou řadu dalších nástrojů z repertoáru průmyslových politik západních zemí: podporu malých a středních podniků přes Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, podporu regionů v problémech pomocí regionálních programů, proexportní politiku pomocí založení EGAP a později České exportní banky. Krom toho začal stát masivně investovat do infrastruktury a dříve či později bude nucen obnovit výstavbu sociálních bytů. Pokud tedy pan Leschtina není, jak doufám, jen pouhým apologetem vládní politiky a je skutečným odpůrcem průmyslové politiky, měl by se především vyrovnat se současnou průmyslovou politikou vlády. Je dobrá, je špatná, je ústupkem od liberálně- konzervativních ideálů, ústupem od myšlenky "tržní ekonomiky bez přívlastků"? Osobně se domnívám, že problém průmyslové politiky vlády je v její nekoordinovanosti, "partyzánském" způsobu provádění. Oficiálně neexistuje, ale fakticky se dělá. To pak dává vládním úředníkům naprostou volnost při jejím provádění. Není-li jasný cíl, cokoliv provádíme, je správné. Záměry vlády v této oblasti by měly být zpracovány do bílé knihy, kterou by po veřejné a odborné diskusi schválil parlament, a vláda by mohla být kontrolována, zda plní, či neplní předem stanovené cíle a zda přitom neplýtvá penězi. Důvody pro provádění průmyslové politiky existují. V roce 1995 deficit zahraničního obchodu přesáhl podle předběžných čísel 100 miliard korun. Deficit platební bilance bude zhruba poloviční. Pokud se vhodnými opatřeními průmyslové a především exportní politiky nepodaří zvýšit exportní výkonnost české ekonomiky, dojde dříve či později k devalvaci, či k méně vhodnějšímu zavedení dovozní přirážky. V obou případech dojde k růstu inflace. Pokud by trvala snaha nedělat nic, mohlo by v krajním případě dojít i k mexickému scénáři - inflačnímu otřesu, velké devalvaci a útěku cizího kapitálu ze země. K poslednímu dle mého názoru nedojde, nebezpečí významnější devalvace v dohledné době po volbách je však poměrně reálné. Celkově pak lze realisticky očekávat, že s postupnou stabilizací poměrů v zemi dojde i ke konvergenci průmyslových a hospodářských politik levicových i pravicových stran. Debaty nad průmyslovou politikou budou muset být fundovanější, účelově používané citace velkých jmen v abstraktních článcích stačit nebudou. Současná vláda, přestože demonstrativně průmyslovou politiku odmítá, v praxi mnoho jejích elementů uplatňuje.

Nejnovější články