Jaká je role státu při rozvoji infrastruktury českých utilit?

22.11.2004 | Rozhovory | Autor: Roman Srp

V současnosti se často hovoří o takzvané znalostní ekonomice. Jak ale hodnotíte českou ekonomiku obecně ve srovnání se zeměmi EU a zejména s ostatními nově přistupujícími státy? Nedávno jsem měl možnost zúčastnit se konference OECD, která hodnotila i...

V současnosti se často hovoří o takzvané znalostní ekonomice. Jak ale hodnotíte českou ekonomiku obecně ve srovnání se zeměmi EU a zejména s ostatními nově přistupujícími státy?

Nedávno jsem měl možnost zúčastnit se konference OECD, která hodnotila i ekonomiku ČR. Šlo tedy o srovnání nikoliv na úrovni EU, ale OECD. Proběhla zde i zajímavá diskuse o faktu, že máme nejvyšší zaměstnanost v sektoru zpracovatelského průmyslu. Pro mě to byl podnět k zamyšlení, nakolik je tento trend udržitelný a vůbec pozitivní, když řada vyspělejších států postupně zaměřila svou pozornost z výrobního průmyslu do oblasti strategických služeb, tedy do toho, čemu se někdy říká znalostní ekonomika.

Jak je na tom ČR v oblasti exportu?

Až 90 % našeho exportu směřuje do zemí Evropské unie. Plyne z toho vysoká závislost na jediném trhu. Je nutné zaměřit se i na jiné regiony mimo EU. Otázkou je ale i struktura exportu, a zde by samozřejmě bylo vhodné zvýšit podíl vývozu strategických služeb, jak je tomu u některých bohatších zemí, které se od zpracovatelského průmyslu postupně odklonily.

Není ale tlak na zvýšení exportu strategických služeb spíš zbožným přáním? Je Česká republika vůbec schopna vyprodukovat dostatek kvalifikovaných pracovníků, aby to umožnilo změnit trend celé ekonomiky?

Vzdělávání je u nás zatím bohužel řízeno spíš poptávkou rodičů a dětí, než poptávkou trhu. Důsledkem je ohromný zájem o atraktivní obory a klesající zájem po kvalifikacích, které trh potřebuje a bude potřebovat. S trochou nadsázky tak jde říci, že jsou u nás do značné míry produkováni nepotřební pracovníci. Řídit se trhem ale není tak jednoduché. Přeci jen od rozhodnutí, co studovat, do ukončení vzdělávání uplynou někdy 4 roky někdy 8 let a do té doby se situace na trhu může podstatně změnit. Problémem je ale i postupné stárnutí populace. To musíme řešit proaktivnější imigrační politikou, podporující příchod kvalitních, kvalifikovaných lidí, kteří vyplní mezery na českém trhu práce.

Není problém také v tom, že po roce 1989 z velké části zaniklo české strojírenství a technické školy tak ztratily styk s průmyslem i účast na produktivním výzkumu a vývoji, který by studenty lákal?

Samozřejmě, došlo k obrovským změnám, které nebyly jen systémově politické, nešlo tedy pouze o přechod od plánovaného hospodářství k tržní ekonomice. Došlo i k zásadní změně zaměření našich podniků. Do roku 1989 byl největším cílem našeho exportu bývalý Sovětský svaz, nyní je to SRN s naprosto jinými požadavky na kvalitu i strukturu exportu. Určitý rozpad tradičního průmyslu se dal očekávat. Nakonec, postihl třeba i Finsko, které nemělo s centrálním plánováním nic společného, bylo však závislé na stejném exportním trhu.

Finsko je příkladem země, která v určitou chvíli učinila zásadní krok a místo dřevozpracujícího průmyslu se začala věnovat moderním technologiím. Nejsme nyní v podobné situaci? Neměla by i česká vláda učinit rozhodnutí, že se zaměří na podporu technologického průmyslu?

Hovoříme-li o roli státu v oblasti vzdělávání, stát zde hraje určitě velkou úlohu, a to ať již jde o přímou podporu ve smyslu financování, tak i pokud jde o jeho strukturu. Podíváme-li se na naše vzdělávání, najdeme několik problematických oblastí. První je určitě pomalá reakce školství na požadavky reálné ekonomiky. Výrazně se u nás ale liší i úroveň středního a vysokého školství. Středoškolští studenti vycházejí z většiny mezinárodních srovnání velice dobře, vysokoškolští absolventi naopak špatně.

A máme jich málo...

Tady bych úplně nesouhlasil - problémem v této oblasti je podle mě chybná statistika, kdy u většiny zemí jsou mezi vysokoškoláky počítáni i studenti z různých dvou- či tříletých bakalářských programů, zatímco naši žáci vyšších odborných škol a podobně započítáváni nejsou. Takže určitá úprava srovnávací metodiky by byla na místě. Ovšem ke změně by mělo dojít i u nás. Možná to nebude znít důležitě, ale vzdělávací systém je i otázkou sebevědomí. Zatímco my ve vyšších školách produkujeme kvalitnější středoškoláky, jiné země produkují vysokoškoláky, ovšem s úplně stejnou úrovní znalostí.

Co s tím lze dělat?

Narážíme zde na rigiditu systému. Vysoké školy bojovaly proti zavedení bakalářských programů s představou, že akademické vzdělání musí být alespoň pětileté. To se začíná měnit a měly by se tomu přizpůsobit i různé tabulky, aby se nestávalo, že bakalář spadne v záznamech našich úředníků do skupiny "středoškolák", protože prostě chybí kolonka pro bakaláře.

A jak je to s propojením škol s průmyslem? Necítí zde vláda určitý dluh?

Na začátku 90. let bezesporu došlo k chybné transformaci, ale ukazuje se, že části vysokoškolských profesorských elit se tento stav zalíbil a odtržení od průmyslu jí nevadí. To je varující a určitě s tím vláda musí něco udělat.

Další otázkou je, jak kvalitní a pro praxi připravené odborníky školy produkují...

Samozřejmým cílem naší vlády je, aby naši lidé byli zaměstnatelní, což v dnešním globalizovaném světě znamená tři základní věci. Zvládnutí profese, angličtina, a počítačová gramotnost. Neříkám, že to stačí, ale toto jsou tři základní podmínky, které postupně musí náš vzdělávací systém splňovat.

V souvislosti s kvalitou vzdělávání se hovoří o zavedení školného na vysokých školách. Je to podle vás řešení?

Spíše ne. Už nyní se můžeme připravit na to, že během několika let se vysokých škol dotkne příchod slabších generačních ročníků. Pokud se do roku 1989 narodilo asi 140 tisíc dětí, v roce 1990 to bylo již jen 90 tisíc a tento počet stále klesá. To je velmi brutální pokles, který se již převalil přes základní školy, dorazil do škol středních a brzy se dotkne vysokých. To zřejmě odstraní podstatnou část důvodů, proč někteří navrhují školné, tedy zejména nedostatek nabídky míst na univerzitách a s tím spojenou kvalitu výuky.

Umíte si představit nějakou formu pozitivní diskriminace ze strany státu, který by podporoval určité typy vzdělávání s cílem zvýšit počet odborníků v požadovaných oblastech?

Nepochybně. To, co již probíhá, je stanovení požadavků na vzdělání pro uchazeče o zaměstnání ve státní správě. Stát si ale musí uvědomit i odpovědnost za další rozvoj země, protože nedostatek české kvalitní pracovní síly se začíná projevovat při rozhodování zahraničních firem o vstupu na náš trh. Řada odborníků se k nám dováží ze Slovenska, z Polska a podobně.

Role státu při rozvoji kvality utilit

Jak vnímáte roli státu jako provozovatele síťové infrastruktury? Měl by si stát podržet nějakou kontrolu nad sítěmi a jejich dostupností?

Pokud jde o energetiku, určitě přepokládáme, že si stát kontrolu do určité míry podrží. To se dotkne i rozsahu privatizace společnosti ČEZ. Situace na telekomunikačním trhu se změnila, když došlo k jeho otevření. Už dnes zde působí alespoň čtyři naprosto nezávislí provozovatelé. Český Telecom tedy bude privatizován a požadavky vůči novému vlastníku ze strany státu budou opravdu minimální.

A jak to vidíte v oblasti dopravní infrastruktury?

Zde je úloha státu nezastupitelná. Veškeré nápady na soukromé dálnice nebo silnice ve střední a východní Evropě skončily fiaskem. Účast soukromého sektoru zde může být v rovině Public Private Partnership, pokud se povede lépe, než v případě dálnice D47. To samé platí i o železniční infrastruktuře.

Bude stát v budoucnu více regulovat poměr silniční a železniční dopravy? Železniční infrastruktura u nás je zřejmě nejhustší v Evropě. Ve srovnání technologií je ale také asi nejzastaralejší a v každém případě není příliš využívána...

Je pravda, že k rozvoji zde dochází, ale reálný dopad je nižší, než bychom doufali. Stavíme například koridory, ale doprava na nich klesá. To má řadu důvodů. Prvním je, že jsme zaspali a mezitím například SRN postavila nové tratě okolo České republiky. Autodopravci jsou navíc mnohem pružnější, než železnice.

Právě s autodopravci, respektive jejich vlivem na infrastrukturu a jejich podílem na její údržbě je nyní spojena řada problémů...

Problém máme částečně proto, že Rakousko je podstatně šikovnější ve vytlačování automobilové dopravy, více omezuje mezinárodní řidiče a požaduje od nich vyšší platby. Nemusíte být tedy velký stratég, abyste se rozhodl směřovat vlastní dopravu severněji.

Bude stát uvažovat o privatizaci Českých drah a přenesení odpovědnosti za českou železnici na soukromý subjekt?

Něco takového nyní není na stole a nemyslím si, že by se takový návrh v dohledné době objevil.

Přejděme nyní k telekomunikacím, kde privatizaci očekáváme. Existuje už jasná představa o tom, jak stát naloží s výnosy z prodeje Českého Telecomu?

Tyto prostředky jsou v podstatě již rozděleny. Bude se z nich financovat například fond rozvoje dopravní infrastruktury, fond bydlení a staré privatizační dluhy. Premiér také přislíbil, že výnosy z částečné privatizace jiného síťového odvětví - energetiky - tedy ČEZu, budou použity pro realizaci důchodové reformy.

Jak se díváte na formy prodeje státního podílu?

Budeme-li prodávat celý balík strategickému partnerovi, máme šanci, že vyinkasujeme prémii , která se může pohybovat ve výši nejméně 10 - 20 %, údajně může dosáhnout až 26 %.

Výhodou prodeje na burze by ale byla větší rychlost i transparentnost procesu.

Z tohoto důvodu se uvažuje o tom, že zatím poběží přípravy na obě varianty privatizace. Strategičtí investoři dostanou dvouměsíční šanci předložit nabídku na odkup 51%. Pokud nabídky nepřijdou, anebo budou nízké, bude spuštěn prodej skrze kapitálový trh.

Vidíte nějaký reálný časový horizont, kdy by měl být Telecom doprivatizován? Hovoříme o příštím roce?

Definitivně.

V Telecomu nyní probíhá řada transformačních procesů. Nejnápadnější je hledání outsourcingového partnera pro údržbu jeho sítě, s níž souvisí i přesun několika tisíc zaměstnanců na jinou firmu. Považujete tento proces před privatizací za důležitý?

Obecně určitě ano, protože směřuje ke zvýšení hodnoty firmy pro její akcionáře. Na druhou stranu ale předpokládám, že tento proces bude muset být diskutován i s budoucím investorem, bude záležet i na konkrétním znění smlouvy.

Nejnovější články