Jaká opatření Česko mohou dostat z recese?

22.7.2013 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Navrhnout všeobecně přijatelnou hospodářskou politiku v sobě současné světové finanční a hospodářské krize není nic jednoduchého. Nejenže shodu brzdí ideologické rozdíly, rozdílné zájmy různých hráčů v hospodářském prostoru a v neposlední řadě také...

Navrhnout všeobecně přijatelnou hospodářskou politiku v sobě současné světové finanční a hospodářské krize není nic jednoduchého. Nejenže shodu brzdí ideologické rozdíly, rozdílné zájmy různých hráčů v hospodářském prostoru a v neposlední řadě také široce sdílená představa, že stačí udělat jedno či několik málo opatření a vše se vyřeší. Je nutné pokorně přijmout fakt, že jednoduché řešení neexistuje a že bude nutné dělat mnoho dílčích kroků po delší dobu, abychom se dostali v naší zemi ze současné svízelné situace.

Dalším důležitým problémem je identifikace hlavního problému. Pro začátek by bylo dobré si připustit, že v současné době nejvíce české firmy sužuje nedostatečná domácí poptávka domácností, veřejného a soukromého sektoru. Lidé ztrácejí víru v budoucnost, jsou daleko více opatrní při braní si hypoték a také při půjčování si peněz na běžnou spotřebu. Exekuce na osobní majetek je už velmi známým jevem. Známým o to více, že tato činnost nabrala v České republice patologický rozměr. Namísto toho, aby exekutoři dobývali peníze od velkých dlužníků, raději honí lidi s průměrnými příjmy, kteří nezaplatili v tramvaji. Poptávka domácností i firem po zboží a službách klesá. Domácnosti i firmy více spoří, a tím ještě více prohlubují krizi. Za tím proč není krize ještě daleko hlubší, je docela dobrý výkon českého exportu a to především do zemí eurozóny.

V takové situaci Keynes doporučoval použít stát k povzbuzení poptávky fiskální stimulací. Tedy jinými slovy utrácením na úkor budoucnosti. V praktické politice se ale zapomnělo na druhou část Keynesova doporučení: šetřit v dobách dobrých, buď vytvářením rezervního fondu anebo alespoň splacením dluhů z minulé krize. A tak se stalo, že většina zemí světa si fiskální stimulaci dovolit nemůže. Pokud totiž veřejný dluh přesáhne 90 % HDP, země již v zásadě nemá kapacitu si půjčovat. Začínají s ní cvičit ratingové agentury a finanční instituce. Buď nechtějí půjčit vůbec, nebo na stále vyšší úrok a země pak často končí v nucené správě Mezinárodního měnového fondu, jako se to stalo v poslední době Islandu, Lotyšsku, Maďarsku, Srbsku, Řecku, Irsku, Portugalsku, Kypru a mnohým jiným. Česká republika má sice výši veřejného dluhu relativně nízkou, koncem roku 2012 kolem 45 % HDP , avšak nápadu použít fiskální stimulaci v České republice stojí v cestě 5 objektivních i subjektivních omezení:

  1. Konzervativní obyvatelstvo, které považuje státní dluh za ekvivalentní dluhu domácnosti,
  2. Ideologická omezení současné české ekonomické a mediální elity,
  3. Evropská hysterie, kdy většina zemí EU má veřejný dluh významně nad 60 % a několik zemí je blízko státnímu bankrotu (defaultu),
  4. Fiskální stimulace v malé otevřené ekonomice, pokud je špatně cílena, může vést k nasávání dovozů a ne k tvorbě pracovních míst a hospodářskému růstu,
  5. Nízká věrohodnost vládnoucích elit. Plýtvání veřejnými zdroji a korupce oslabují legitimitu fiskálních impulsů.

Ad. 1) Za prvé, české obyvatelstvo je ve své většině dluhově konzervativní, stále považuje za normální dluhy platit a považuje státní dluh za ekvivalent dluhu domácnosti. To sice není úplně pravda, ale taky je třeba říci, že to není úplná nepravda.

Ad. 2) Za druhé, ideologická omezení současné české elity vedla k tomu, že hospodářská politika za Nečase a Kalouska se zredukovala na snižování deficitu veřejných financí. Bývalá Nečasova vláda to dopracovala k dlouho trvající recesi. Deficity jsou stále vysoké a veřejný dluh, který do roku 2007 stagnoval, utěšeně roste a koncem roku 2012 byl kolem 45 % HDP. K Nečasovi ani ke Kalouskovi představa, že hospodářská politika musí sledovat několik kontradiktorních cílů současně, nikdy nedorazila. Lze jen doufat, že Rusnokova vláda či další vlády se budou snažit dosáhnout simultánně hospodářského růstu, vysoké zaměstnanosti/nízké nezaměstnanosti, kontrolovat inflaci, udržet sociální soudržnost a v neposlední řadě konsolidovat veřejné finance.

Ad. 3) Za třetí, v EU panuje kolem veřejného dluhu velká hysterie. Několik zemí je v nucené správě tzv. troiky (MMF, ECB a EK), některé jsou na hraně státního bankrotu. Eurozóna je druhotnou obětí světové hospodářské krize, neboť má problémy přerozdělovat a vytvořit politickou unii – Spojené státy evropské. Navíc většina evropských zemí vyčerpala prostor pro zvyšování svého veřejného dluhu.

Ad. 4) Za čtvrté, fiskální stimulace v malé otevřené ekonomice pokud je špatně cílena může vést k nasávání dovozů a ne k tvorbě pracovních míst a hospodářskému růstu. Takové technické omezení vytváří vcelku velký problém. Stimulace dovozů na úkor růstu českého státního dluhu by jistě nezískala politickou podporu. Jediným řešením problému jsou pečlivě cílené programy, které podporují zapojení malých a středních českých firem do programů stimulujících hospodářský růst. Měly by to být činnosti pracovně náročné a ne příliš složité na dlouhodobou přípravu. Tedy například podpora zateplování soukromých i veřejných budov, protipovodňová opatření, opravy silnic, rekonstrukce památek apod.

Ad. 5) Za páté, s prostorem pro fiskální stimuly je také svázána nízká věrohodnost politických elit. Jsou podezírány z korupce a z realizace nesmyslných a nepotřebných projektů. Pak snadno nabývají na popularitě slogany že každá neutracená veřejná koruna je neukradená koruna. Optimální by tedy bylo, kdyby peníze na fiskální stimulaci ekonomiky byly získány omezením korupce, případně provozních výdajů veřejného sektoru.

Je tedy situace pro tvorbu hospodářské politiky v roce 2013 naprosto beznadějná, máme propadnout fatalismu a modlit se za pozitivní vývoj německého hospodářství? Zodpovědná vláda může udělat pro hospodářský růst mnoho věcí. Především musí správně identifikovat klíčové problémy naší země, kterými jsou:

  1. Nedostatečná koupěschopná poptávka po službách a zboží českých firem;
  2. Rozvrácená veřejná správa, korupce a plýtvání ve veřejném sektoru;
  3. Konkurenceschopnost české ekonomiky: firem i lidí (klíčem k ní je především zlepšování vzdělanosti lidí);

Chtěl bych se v tomto textu soustředit především na první bod, tedy nedostatečnou koupěschopnou poptávku po službách a zboží českých firem. Pro její povzbuzení může vláda udělat řadu věcí:

  1. Snížit celkové daně chudším, zvýšit jim i sociální dávky na úkor zdanění bohatých. To nejen zlepší náladu ve společnosti, která získá pocit férovějšího dělení nákladů na krizi, ale ještě zvedne poptávku. Neboť jak známo, chudší mají vysoký sklon ke spotřebě, tedy peníze, které dostanou, ihned použijí na nákup zboží a služeb. Na rozdíl od bohatých, kteří nejen v době krize ještě více šetří a tomu, aby se kolečka točila, příliš nepomáhají.
  2. Podpora exportu všech firem se sídlem na území České republiky do oblastí mimo EU. To zas tak moc nestojí. Jedna miliarda navýšení základních kapitálu ČEB, a.s. umožní zvýšit exportní úvěry o 10 mld. Kč. Dále pak premiér a ekonomičtí ministři musí stále jezdit na mise a podporovat české podnikatele, aby měli obchody, aby exportovali. Aktivnější by měli být i čeští velvyslanci a obchodní radové. A jezdit musí i do zemí, kde mohou být pochybnosti o kvalitě tamní demokracie. Přirozenými a tradičními exportními trhy pro expanzi českých firem je totiž Balkán (včetně Turecka), Blízký Východ, bývalý SSSR a vůbec země BRICS.
  3. Podpora přímých zahraničních investic, respektive podpora investic vůbec. To je strategie, která byla velmi úspěšná po roce 1998 a která přinesla ČR relativní blahobyt v prvním desetiletí 21. století. Potřebuje samozřejmě trochu upravit směrem ke strategickým službám, výrobám s vysokou přidanou hodnotou a také k výrobám s vysokým podílem vědy a výzkumu. Takové investice dávají práci mnoha domácím malým a středním firmám.
  4. Čerpání evropských fondů by mohlo být výborným externím zdrojem fiskální stimulace české ekonomiky. S malým podílem domácích zdrojů by mohl přitéci významný externí impuls dodatečné poptávky. Jenomže Nečasova vláda tomuto procesu aktivně škodila. Její odstranění dává šanci na odblokování čerpání evropských peněz. V úspěšnosti čerpání jsme nyní společně s Itálií, Rumunskem a Bulharskem na samém chvostu evropského peletonu. S tím je třeba začít něco dělat.
  5. Podpora projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP). Dosavadní snahy jsou přehlídkou řady selhání. Přesto je možné a nutné tento zdroj využít, poučit se z minulých chyb, nedělat příliš komplexní projekty, zkusit akce jednoduší, menší a méně složité a konečně začít používat i tento nástroj pro stimulaci české ekonomiky. Nedílnou součástí by měl být i konsensus na strategii dlouhodobé konkurenceschopnosti české ekonomiky na celostátní i regionální úrovni.
  6. Využít státních podniků (České lesy, a.s. a další) a také podniků s dominujícím státním vlivem (především ČEZ). Investiční expanze státních podniků v době krize je na úvěr, který není součástí veřejného dluhu České republiky. To poskytuje prostor veřejnému sektoru prostor pro jistou expanzi. Do podobné skupiny úvah patří i použití dnes již 100% státní Českomoravské záruční a rozvojové banky (ČMRZB), aby mohla razantněji provádět podporu malých a středních podniků.
  7. Používat i méně obvyklé metody pro stimulaci ekonomiky, tedy nejrůznější licence či dlouhodobé pronájmy, kde soukromý investor si vybere svoji investici dočasným užíváním státního aktiva a po předem dohodnuté době jej opět vrátí zpátky státu.
  8. Podpora ekonomické aktivity a zaměstnanosti na území ČR také tím, že se Praha stane sídlem mezinárodních institucí a úřadů, což přinese jak zaměstnanost, tak poptávku po službách a výrobcích českých firem. Praha má jedinou významnou zahraniční instituci a tou je rádio Svobodná Evropa/Svoboda, nově pak evropskou agenturu Galileo. V 90. letech, bohužel, tehdejší předseda vlády Václav Klaus vyhnal z Prahy OBSE a Středoevropskou universitu.

Závěr

Je zřejmé, že masivní fiskální stimuly nejsou realistickou cestou k oživení poptávky v České republice. Cílené fiskální stimuly do menších projektů je možné použít ke zmírnění dopadů světové finanční a hospodářské krize. Nu a v neposlední řadě vláda a celý veřejný sektor by měly udělat maximum pro zvětšení poptávky po zboží a službách českých firem. Vláda by měla jít příkladem a ukázat, že je schopna čerpat evropské dotace, podpořit export a investice, použít efektivně ty podniky, které sama kontroluje a v neposlední řadě omezit korupci a zlepšit kvalitu veřejné správy. Jinak skončíme v negativní spirále, kde škrty ve veřejných výdajích omezí veřejnou i soukromou poptávku, dojde k poklesu HDP a výběru daní, vznikne ještě větší potřeba omezovat veřejné výdaje, dojde k dalšímu poklesu HDP a spirála propadu se rozjíždí. Je možné tento bludný kruh zastavit, je však třeba začít konat!

Vyšlo v Hospodářských novinách v pondělí 22. července 2013.

Nejnovější články