Kde se stala chyba II

28.7.1997 | Mé články | Autor: Jan Mládek, Miroslav Jansta

Respekt došel před časem v článku "Kde se stala chyba?" (č. 26/1997) k závěru, že se éra Václava Klause chýlí ke konci, přičemž se pokusil o vlastní analýzu příčin. V závěru článku pak jeho autoři tvrdí...

Opoziční pohled na příčiny ekonomických problémů

Respekt došel před časem v článku "Kde se stala chyba?" (č. 26/1997) k závěru, že se éra Václava Klause chýlí ke konci, přičemž se pokusil o vlastní analýzu příčin. V závěru článku pak jeho autoři tvrdí, že de facto všechny chyby, které Klaus udělal, byly způsobeny jeho odklonem od liberálních principů, a že tedy nezbývá než jít znovu ke kořenům liberální ekonomické teorie. Na věc je však možno se dívat i jinak.

Program mezinárodních institucí

Abychom se vyhnuli apriorního negativismu, musíme nejprve zmínit Klausův pozitivní přínos pro naši zemi. Zlatou érou Václava Klause byl počátek reforem, kdy jako ministr financí prosadil v tuhých diskusích svoji verzi transformačního programu. Podařilo se mu tak prosadit standardní recepty Mezinárodního měnového fondu (liberalizace zahraničního obchodu a cen, restriktivní monetární a fiskální politika, vnitřní konvertibilita koruny) jako svůj program. K nim pak ještě přidal privatizaci jako snahu změnit též něco na podnikové úrovni, a protože byl realista, tak i tvorbu sociální sítě pro ty neúspěšné v tržní ekonomice. Tento program získal jak podporu mezinárodních institucí, které poskytly úvěry či jejich závazné přísliby, tak i obyvatelstva, jež bylo připraveno přinést oběti, aby dosáhlo blahobytu vyspělých tržních ekonomik západní Evropy.Tento Klausův program však již byl posunem oproti původním doporučením ideologů liberalismu (M. Friedman, J. Sachs), kteří prosazovali pouze dosažení stabilního makroekonomického rámce s přesvědčením, že změny na podnikové úrovni nastanou již spontánní aktivitou ekonomických subjektů. (Reformní balík L. Balcerowicze v Polsku, tvořený pod přímým vlivem J. Sachse a spuštěný o rok dříve než Klausova československá transformace, neobsahoval ani slovo o privatizaci, nemluvě již o tvorbě sociální sítě.) Tedy jistý pokrok oproti liberální ortodoxii zde byl, nikoliv ale dostatečný: chybou byla například příliš rychlá a jednostranná liberalizace zahraničního obchodu. Nicméně největším přínosem Klause byl samotný fakt, že se nebál odstartovat reformu, že se nebál vzít na sebe zodpovědnost, prostě že jsme začali. Většina ostatních reformátorů totiž tehdy viděla celou ekonomiku příliš komplexně a rychlé spuštění změn pokládala za příliš riskantní. Proto měli tendenci start transformace odkládat.

Příliš rychlá privatizace

První fáze transformace -- makroekonomické stabilizace -- se podařilo dosáhnout docela rychle a česká ekonomika absorbovala relativně hladce i další šok: rozpad československé federace. Nicméně v té době se již objevilo hluboké systémové nepochopení: představa, že makrostabilita je udržitelná bez stabilizace na podnikové úrovni (nikoliv samozřejmě všech podniků, protože strukturální změny byly a jsou nutné, ale jejich podstatné části). Zde naši liberálové dokonce odmítli zkušenost své "velké učitelky" lady Thatcherové, která podniky před privatizací nechávala restrukturalizovat. Bylo vyhlášeno heslo, že vláda nemá žádnou restrukturalizaci před privatizací provádět a má vše nechat soukromým vlastníkům, kteří to dokážou lépe než nekompetentní a nepodnikaví vládní úředníci. Jaké jsou výsledky?České vládě se v praxi podařilo ukázat, že existují formy soukromého vlastnictví, které jsou horší než vlastnictví státní. Zodpovědní soukromí vlastníci se dostavili ve velké privatizaci méně, než ti, co vykrádají (tunelují) vlastní soukromý podnik. Problémy, které v současné době vznikají, mají zdánlivě mnoho příčin: bankroty a likvidace bank v minulém roce, tunelování investiční fondů a podniků, znehodnocování koruny. Příčina je však ve skutečnosti jedna: snaha o maximální urychlení procesu privatizace. Toho, co v zemích západní Evropy probíhalo generace, mělo být u nás dosaženo za několik let. Žádné dlouholeté odříkání při budování firmy, žádná protestantská etika odkládání spotřeby na úkor investování do budoucnosti, ale snaha získat vše hned a co nejrychleji. Podařilo se tak vytvořit zvláštní druh kapitalismo-socialismu: zisky jsou soukromé, o ztráty se náš neúspěšný podnikatel solidárně dělí se svými dodavateli, státem, bankami a přes ně s celou společností. Vládní představitelé jako by zapomněli, že podnikání musí mít svůj "cukr a bič". Cukrem je zisk z podnikání a bičem riziko bankrotu, ztráta vlastního majetku. Vzhledem k tomu, že v případě větších privatizací se podniká většinou na úvěr, je riziko příliš malé a pokušení tunelovat příliš velké. Po faktickém bankrotu založí stejný podnikatel novou firmu a podniká s nakradenými penězi jinde. Vězení pro dlužníky mu nehrozí, nemluvě již o tom, že tvorba našich "rychlokvašených kapitalistů" probíhala až příliš často podle stranického klíče.

Nechuť k institucím

Velmi silným rysem Klausova establishmentu byla a je také neochota budovat instituce. Příčiny byly dvě: na jedné straně ideologická naivita, víra, že spontánní řád si vytvoří instituce sám od sebe. Druhým momentem zřejmě pak byla zištná snaha některých segmentů vládnoucího establishmentu paralyzovat instituce, které by mohly omezovat tunelování, "insider trading" či přímé rozkrádání. Liberalismus posloužil jako ideologie k legitimizaci rozkrádání. Tisíce levicových kritiků nebyly schopny dosáhnout toho, co se povedlo samotným čelním představitelům liberalismu, totiž důkladně jej zdiskreditovat. Úloha Václava Klause v této hře přitom byla minimálně pasivní: dosud se například národu neomluvil za své výroky o tom, že neumí a nechce rozpoznávat špinavé peníze.Při budování institucí mělo jít především o budování státu. Moderní stát, byť poskytne nemalou míru ekonomické svobody, musí být velmi silný v některý oblastech, a to především v oblasti práva. Ekonomická svoboda totiž dává prostor i těm, jejichž soukromá iniciativa je destruktivní a proti nimž je třeba společnost chránit. Namísto budování profesionální, výkonné a bezúhonné státní správy si koaliční ministři permanentně stěžovali, jaké to mají nekompetentní úředníky, kteří jim ani neumějí připravit podklady. Myšlenka, že po sedmi letech od sametové revoluce jsou již sami zodpovědní za stav státní správy, jim byla cizí.Problém, jak se zdá, měl počátek v Klausově libůstce, s níž prohlásil slovo regulace za zakázané. Stát měl ze všeho odejít a nic neregulovat. Dnes je bankrot této politiky v oblasti kapitálového trhu zjevný, nicméně plody této absurdní neregulace budeme sklízet i jinde. Příkladem může být snaha o privatizaci distribučních sítí elektřiny a plynu. Hlasy o tom, že privatizace soukromého monopolu by byla velkým hazardem, jsou bagatelizovány. Aby totiž bylo možné tyto sítě privatizovat, bylo by nutné vytvořit silný, nezávislý regulační orgán, který by bu_ organizoval soutěž v tomto odvětví, což není jednoduché, anebo sledoval nákladovou strukturu podniků v této oblasti a dovolil jim dosahovat pouze přiměřených zisků. Po mnoha letech vládního úsilí máme malý odbor na ministerstvu průmyslu a obchodu, vedený úředníkem nižší úrovně a bez potřebných kompetencí.

Svět bez zrcadla

Slovní spojení "zpětná vazba" se v Klausově slovníku dodnes nevyskytuje a nevyskytovalo. Nutno říci, že k jeho vlastní škodě. Politická opozice, novináři, intelektuálové, soudy - to vše a mnohé další bylo považováno za obtížný hmyz, případně za "brzdy úspěšného budování kapitalismu v Čechách". Soudy byly vyloučeny ze schvalování privatizačních projektů, aby nepřekážely. Vláda přijala v roce 1992 za tuto oblast plnou zodpovědnost, ale dnes se k ní již tolik nehlásí. Útvary policie, které měly bojovat s hospodářskou kriminalitou, nebyly posilovány, případně nebyly zakládány další. Intelektuální opozice vůči Klausovým myšlenkám a jeho týmu byla permanentně denunciována a marginalizována. Každá analýza, a to je třeba si čestně přiznat, v sobě již obsahuje přinejmenším implicitně normativní náboj. Je tomu tak i v tomto případě. Pro další pokračování transformace k demokratické společnosti, právnímu státu, sociálně tržní ekonomice, při maximální ochraně svobod jednotlivce potřebuje naše země politika, který národu jasně sdělí, že proces transformace bude trvat ještě nejméně jednu generaci, že bude vyžadovat ještě mnoho úsilí. Vláda naopak slíbí, že nebude k občanovi arogantní, že nebude ve všem spoléhat na neviditelnou ruku trhu a že jej bude učit plavat v rozbouřených vodách globální tržní ekonomiky. Vláda se nebude za každou cenu zběsile snažit dokončit privatizaci stávajících státních či polostátních podniků, ale bude se snažit nalézt pro ně zodpovědného reálného vlastníka, ve většině případů zahraničního strategického investora. Vláda se též zaváže budovat právní stát tak, aby neplacení v běžném obchodním styku mohlo být sankcionováno soudy a aby byl podnik v beznadějné situaci dán do konkurzu, a nikoliv uměle udržován při životě. Můžeme sice hodně spekulovat o tom, který z našich politiků bude schopen splnit tuto společenskou objednávku, nicméně jisté je jedno: Václav Klaus takovým politikem nebude.

Nejnovější články