Kdy chceme Evropskou měnovou unii?

25.10.2001 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Dne 18. října 2001 pořádal Český Institut Aplikované Ekonomie seminář o EU a EMU (Evropská měnová unie). V panelu vystoupili: Mgr. Tomáš Holub, poradce guvernéra ČNB a dále poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR...

Dne 18. října 2001 pořádal Český Institut Aplikované Ekonomie seminář o EU a EMU (Evropská měnová unie). V panelu vystoupili: Mgr. Tomáš Holub, poradce guvernéra ČNB a dále poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR: Ing. Ivan Pilip (US), PhDr. Miroslav Ransdorf, CSc. (KSČM) a Ing. Jan Zahradil (ODS). Diskusi moderoval autor těchto řádků, který také přednesl úvodní slovo.

Předložil jsem účastníkům panelu následující myšlenkové schéma: EU bývá často kritizována za demokratický deficit, většina těchto kritik však ve skutečnosti nemíří k EU, ale k Evropské měnové unii. Na počátku 90. let české elity podlehly naivnímu „euroidealismu“, země se otevřela, byly zrušeny či velmi omezeny tarifní bariéry, nebylo pochopeno, že EU je velmi zkušená v tzv. netarifních bariérách a že si vytváří asymetrie ve svůj prospěch. Bylo předpokládáno, že tato asymetrie je dočasná a že vstup do EU bude velmi rychlý. Naším cílem by tedy měl být co nejrychlejší vstup do EU, abychom dostali zpět naši investici z let devadesátých.

Dále jsem položil otázku zda zavedení Eura nepovede ve svém konečném důsledku vytvoření jakýchsi „Spojených států evropských“? Jsme na to připraveni? Uspěje tento pokus o hlubší integraci anebo dojde k propadu „před římské smlouvy“?

Poradce guvernéra ČNB pan Tomáš Holub řekl, že v 90. letech i na počátku 21. století se v některých zemích objevuje tendence vzdávat se svojí měny a nejde jen o státy EU. Zásadní otázkou je: čeho se země vzdává odstoupením od své vlastní měnové politiky a jaké jsou alternativní přizpůsobovací mechanismy? Aktivistická měnová politika se objevuje až v průběhu 20. století jako reakce na „Velkou depresi“. Dříve neexistovaly centrální banky, ovšem i v těchto dobách nějaký přizpůsobovací mechanismus fungoval přes přizpůsobování cen, což bylo to poměrně drahé. Přizpůsobovací mechanismy jsou v zásadě dvojího druhu:

  1. fiskální politika, která znamená nahrazení měnového zásahu státu jeho fiskálním zásahem. Problémem je, že EMU nemá federální ministerstvo financí.
  2. přizpůsobení přes trh práce buď velkou regionální mobilitou pracovní síly (zatím v EU nefunguje) nebo flexibilním přizpůsobením reálných mezd.

Je ČR schopna přijmout takovéto přizpůsobovací mechanismy? Na mobilitu na trhu práce příliš spoléhat nemůžeme. Ve fiskální politice nelze dodržet požadovanou flexibilitu vzhledem ke strukturálnímu schodku veřejných financí.

Poslanec Ransdorf ve svém vystoupení se nejprve zabýval historií měnových unií. Poukázal především na to že nedokonalou měnovou unií bylo v posledních desetiletích své existence i Rakousko-Uhersko. V desetiletých periodách se dělalo vyúčtování fungování společné měnové unie a výsledkem bylo vždy to, že Předlitavsko zaplatilo ztráty Zalitavska. O Maastrichtské smlouvě řekl, že trpí demokratickým deficitem, že její kritéria jsou vesměs monetární povahy, netýkající se tak důležitých otázek, jako jsou otázky sociální, komplexu kulturních otázek a v podstatě vidí jako jediný integrující faktor celého tohoto prostoru EU právě měnovou unii. Toto je omyl, který do budoucna zakládá velký potenciál nedůvěry. Pro Českou republiku bude nutné, aby si vytvořila adaptační polštář a tudíž do EMU příliš nespěchala.

Poslanec Jan Zahradil se zabýval otázkou zda z existence společné měny (EURA) vyplyne nutnost vytvoření unie fiskální, poté unie právní a nakonec vzniku něčeho jako Spojené státy evropské. Zde podle jeho názoru dochází k několika nejasnostem či nedorozuměním. Fiskální unie by za současného stavu evropské legislativy byla zaveditelná pouze na základě jednomyslného rozhodnutí všech členských států EU. Dále by toto země musely souhlasit se sjednocením daňových sazeb, penzijních systémů a nakonec i složené daňové kvóty. Mezi evropskými politiky se již objevují názory, že EU není a nebude zralá pro vytvoření nějaké formy spolkového státu nebo federace, protože kulturní a mentální rozdíly mezi jednotlivými státy jsou příliš velké Tedy shrnuto: Úspěšnost EMU je otázkou budoucnosti a proto se v otázce českého přijetí Eura není žádoucí spěchat.

Poslanec Pilip vyjádřil postoj k EMU. Je nutné vědět, že toto rozhodnutí je vážnější jak pro ČR, tak pro celou EU, než řada jiných rozhodnutí, které s členstvím v EU souvisí. Je přesvědčen, že přechod k EURU je skutečně zásadní věcí, ve které stát ztrácí vlastní suverenitu.

Přistoupení k EURU znamená zbavení se jednoho z mocných nástrojů hospodářské politiky. Přesto je stoupencem toho, aby k takovémuto kroku došlo, ale není možné tento krok uspěchat. Předpokládá, že v EU musí dojít k většímu sbližování dalších částí hospodářských politik. Domnívá se, že EU v tuto chvíli stojí na nějakém bodu, na kterém stát nejde: buď může jít dopředu, nebo musí zpátky.

Závěr semináře byl až překvapivě konsensuální. Je žádoucí vstoupit co nejdříve a za co nejlepších podmínek do EU, je však potřeba zachovat poměrně velkou opatrnost při vstupu do EMU. Měnová unie totiž vyžaduje flexibilní a konsolidované veřejné rozpočty, relativně slušnou cenovou stabilitu, velmi flexibilní trh práce, relativně stabilizovaný finanční sektor a v neposlední řadě pak produktivitu srovnatelnou s EU.

Nejnovější články