Národní kapitalismus v Čechách: a co s ním dál?

30.8.2001 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Léta 1990-1997 byla v České republice charakterizována transformační teorií a praxí národního kapitalismu. Je zajímavé, že tato doktrína nikdy nebyla explicitně proklamována, ale o to více byla snaha se jí řídit...

Léta 1990-1997 byla v České republice charakterizována transformační teorií a praxí národního kapitalismu. Je zajímavé, že tato doktrína nikdy nebyla explicitně proklamována, ale o to více byla snaha se jí řídit. V heslech o privatizaci rychlé a ještě rychlejší, v heslech o liberalizaci všeho nebylo explicitních zmínek a národním kapitalismu. Jak je to možné? Domácím stoupencům transformace šlo zejména o rozdělení majetku a bylo jim dost jedno čím se to zdůvodní. Teprve později se ukázalo, že problém je daleko složitější. Prismatem národního kapitalismu také pochopíme, že není velkého rozdílu mezi kupónovou privatizací a prodejem na úvěr domácím zájemcům, kteří nemají vlastní kapitál. V obou případech je na konci domácí vlastník (kapitalista).

Navíc existoval v této otázce vskutku celonárodní konsensus o tom, že „cizákům“ se české podniky a další majetek privatizovat nebudou. V tomto měla jasno tehdy vládnoucí koalice, opozice demokratická i méně demokratická. Proč tedy nemáme dnes národní kapitalismus a naopak od roku 1998 bojuje ČR o získání maxima zahraničních investic?

Prvním důvodem je to, že koncept národního kapitalismus nebyl nikdy explicitně, veřejně diskutován. Vznikl ze snahy ukázat, že Češi dovedou podnikat, že se vyrovnají světu, když dostanou pod kontrolu české podniky. Vznikl pochopitelně i z pohnutek méně ušlechtilých: z chtivosti po majetku a lakoty. Vznikl také z nostalgie po první republice, ze snahy být znovu hrdý na světové značky vyráběné u nás: ČKD, Tatra, Baťa, Škoda, Budvar, Prazdroj a jiné. Tento český příspěvek k teorii a praxi transformace, byl pak nalepen na obecnou teorii transformace, která říkala, že je třeba liberalizovat zahraniční obchod, uvolnit ceny, snížit cla a jiné netarifní bariéry, zavést směnitelnost koruny a to vše při vyrovnaném státním rozpočtu za určité sociální pomoci pro „poražené“ v tržní ekonomice.

Spojením národního příspěvku a obecné teorie vznikl hybrid, za jehož existenci jsme zaplatili již stovky miliard Kč v bankovním systému a hlavně pak v nevyrobeném produktu. Rychlokvašené kapitalisty bylo nutné mohutně úvěrovat, už jenom proto, že převzali na bankovním úvěru velmi závislé podniky a vlastní kapitál neměli. Zároveň díky naivnímu převzetí liberalizačních sloganů a praxe byly tyto firmy vystaveny obrovské vnější konkurenci. Autoři obecných transformačních teorií nebyly jen altruisty, ale sledovali zájem západních zemí a firem o získání nových trhů. U nás pak mnozí nechápali a dodnes nechápou, že hlavním zdrojem financování firmy má být financování z prodeje vlastních výrobků a služeb, a že úvěr je především na překlenutí časového nesouladu mezi příjmy a výdaji. Tak se stalo, že české firmy zatížené zděděnými úvěry, privatizačními úvěry nebyly a nejsou schopné konkurovat zahraničním firmám, které mají volný přístup na český trh díky skoro nulovým clům a minimu netarifních bariér. (Zatímco mnoho zemí EU má dobře vyvinutý systém netarifních bariér a to především u sofistikovaného zboží s vyšší přidanou hodnotou).

Není proto divu, že za těchto okolností mnoho původně poctivých privatizátorů a podnikatelů změnilo vzorec chování a snažili se dostat (vytunelovat) z kontrolovaného podniku maximum. Stáli totiž před dvěma možnostmi: usilovně pracovat, zaplatit privatizační úvěr, snížit zadlužení firmy a ještě obstát v konkurenci se zahraničními firmami, které nemají transformační problémy a nebo "zabezpečit sebe a svou rodinu" a to operacemi, které nemusí mít nutně charakter trestných činů, ale na jejichž konci je téměř vždy zbankrotovaná velká firma předlužená vůči polostátním bankám.Toto schéma nebylo samozřejmě stoprocentní, vždy se najdou úspěšné případy, bylo však převažující, což se projevilo v poklesu HDP v roce 1997 a vedlo k vypuknutí hospodářské a politické krize.

Hospodářský propad a nutnost čelit krizi vedl ke změně politiky. Začala ji dočasná, Tošovského vláda v dubnu 1998, kdy byl schválen první balík pobídek pro zahraniční investory. Menšinová sociálně demokratická vláda balík pobídek rozšířila a později získala i politickou podporu ve sněmovně pro zákon o investičních pobídkách. Změněná politika, která byla nejen v tom, že byli poskytnuty nějaké pobídky, ale také v tom, že vláda jasně řekla, že přímé zahraniční investice chce a že je pro jejich získání potřeba něco udělat. Změna přístupu vedla k obnovení hospodářského růstu a k větší integraci České republiky do evropské/globální ekonomiky.

Je tedy myšlenka národního kapitalismu zcela mrtvá? Domnívám se, že nikoliv!

Především globalizovaný svět není žádný procházka růžovým sadem. Nejenže vyžaduje výkon, ale má také mnohá rizika, které lze jen obtížně eliminovat. Výkyv hospodářského cyklu, či jen lepší příležitost jinde, může vést k přemístění zahraniční investice z České republiky někam úplně jinam. Industrializaci může následovat desindustrializace. Některé oblasti jihovýchodní Asie jsou toho svědectvím. Kariéra pro české občany je u zahraničních firem ze zcela objektivních důvodů obtížnější. Musí fungovat v cizím jazyce, který není jejich jazykem rodným. Nemají ty správné školy a situaci jim ještě stěžují někteří čeští intelektuálové a politici svým sebemrskačskými tvrzeními, že školství za reálného socialismu bylo jen špatné. Jednak to není v mnoha oborech pravda a jednak ta soutěž často není s absolventy Oxbridge či Břečťanové ligy, ale s absolventy druhořadých a třetiřadých západních universit. A podotýkám, že mohou být i důvody subjektivní. Někteří cizinci prostě nemají rádi Čechy jako národ.

Dále pak zahraniční firmy zcela přirozeně se snaží získat nejen kapitálovou kontrolou nad firmou, ale i kontrolu skrze know-how všeho druhu. Ne náhodou jsou největší problémy s transferem výzkumu a vůbec práce bílých límečků. Ve velkých nadnárodních firmách je naprosto jednoznačná tendence koncentrovat výzkum a vůbec „bílelímečkové“ práce v mateřské zemi. Začnu subjektivními důvody. Transfer výzkumu z mateřské firmy do pobočky v jiné zemi znamená také přesun lidí. Ti pak začnou řešit problémy s bydlením, kam půjdou děti do školy, kde zaměstnají manželku/manžela, jak budou existovat v cizojazyčném prostředí. Není divu, že když vidí tu míru námahy, která je s přesunem spojena, raději vymýšlí všechny subjektivní i objektivní důvody proč výzkum ponechat v centrále. Objektivním důvodem je pak fakt, že kontrola výzkumu a vývoje je důležitým momentem v celkové kontrole firmy a je často považováno za užitečné si tuto kontrolu udržet. Proto i v těchto nejúspěšnějších případech, kdy zahraniční investor dokonce rozšířil výzkum a vývoj v české pobočce, tak to zpravidla udělal tak, že expandoval některé vedlejší směry vývoje a vývoj klíčové části výrobku přesunul do centrály.

Z výše uvedeného pak vyplývá, že by nebylo vůbec špatné, kdyby některé významné české podniky zůstaly pod kontrolou domácích podnikatelů. Otázkou je jak to udělat, když první pokus o národní kapitalismus skončil těžkým fiaskem a vedl k tomu, že pod zahraniční kontrolou budu více firem než bylo nutné. Navíc klasické nástroje podpory domácích podnikatelů nejsou v roce 2001 příliš dostupné:

  1. Chráněný vnitřní trh - cla jsou téměř nulové a netarifní bariéry jen málo rozvinuté. Zvýšit cla nelze, liberalizace je nevratný proces a netarifní bariéry lze zvýšit jen málo.
  2. Měkké úvěry od bank. To zkusila vláda vedená ODS a skončilo to tristně. Opakování nebude. Jednu věc je však možné udělat. Vyřešit zadluženost českých podniků vůči Konsolidační bance/Konsolidační agentuře jejich prodejem. Předlužené podniky by měli buď dostat ještě jedou šanci prodejem závazků v aukci a to i s rizikem, že výnos pro stát bude malý. Jinou možností posláníí skomírajícího podniku do konkursu. Nejhorší možnou variantou je neřešení problému a jeho převalování do budoucna. Předlužené podniky jsou jedním z důvodů nedostatečného růstu české ekonomiky.

Zbývají nástroje, které mohou pomoci, ale ne příliš rychle a je nutné systematické úsilí. Patří jsem podpora exportu, podpora vědy a výzkumu, investice do vzdělání, podpora propojování malých a středních firem s velkými. Jinými slovy vedla podpory přímých zahraničních investic je zapotřebí i podpora domácích podnikatelů. Jedno je však jisté: chráněný trh či měkké peníze jim žádná vláda nedá, dnes to již nejde.

A pak je tady ještě možnost udělat něco pro rychlejší postup českých občanů ve strukturách nadnárodních firem. Čím výše se propracují v těchto strukturách tím více mohou pomoci své zemi a to především tím, že eliminují bariéry pro získání zakázek českými podnikateli u nadnárodní firmy, že eliminují bariéry pro kariérní postup ve strukturách nadnárodní společnosti.

Osobně mne znepokojuje, že výše zmíněné problémy nejsou veřejně diskutovány a přitom na jejich řešení závisí blahobyt či bída lidu této země. Přitom z výše uvedeného plynou dva poměrně jednoduché závěry:

  1. Celou pracovní sílu je nutné naučit anglicky. To je velmi žádoucí jak pro pracující u nadnárodních společností, tak i u domácích firem. Je zřejmé, že dlouhodobě z domácích firem přežijí jen ty, které se úspěšně zapojí do mezinárodní dělby práce
  2. Poslat za státní peníze několik tisíc studentů na špičkové západní university. Jen tak bude dostatek českých občanů ve strukturách nadnárodních společností.

Domnívám se, že takto použité peníze by měly daleko větší výnos, než některé plány na záchranu neživotných odvětví českého hospodářství,

Nejnovější články