Privatizace má své hranice

29.5.1996 | Mé články | Autor: Jan Mládek, Pavel Mertlík

Privatizace byla jednou z priorit české ekonomické transformace. Bylo nutné uvolnit čtyřicet let komunisty potlačovanou soukromou iniciativu a privatizace tomu velmi pomohla. Dnes je celkem zřejmé, že základem prosperity je silný soukromý sektor...

Privatizace byla jednou z priorit české ekonomické transformace. Bylo nutné uvolnit čtyřicet let komunisty potlačovanou soukromou iniciativu a privatizace tomu velmi pomohla. Dnes je celkem zřejmé, že základem prosperity je silný soukromý sektor, a to především v průmyslu, stavebnictví a ve službách. Zcela evidentní selhání státu v těchto oblastech v minulosti je však dnes kontraproduktivně využíváno ke snahám privatizovat vše a všude včetně železnic, energetických sítí a nemocnic. Chtěli bychom zdůraznit, že ekonomická věda říká, že soukromé vlastnictví je v zásadě lepší než vlastnictví státní, neříká však, že je lepší vždy a všude a za každých okolností. Pokusíme se vymezit prostor, kam až je účelné privatizovat, od oblastí, kde privatizace je diktována spíše ideologií než reálnou ekonomickou potřebou. Nezodpovědné experimenty s privatizací Českých drah vedly pouze k rozkrádání a k dalšímu zaostávání ČD v konkurenčním boji se silniční dopravou. Dalšími příklady jsou ČEZ, distribuční podniky elektřiny a plynu. V těchto oborech privatizace může vést k ještě většímu vysávání spotřebitelů zneužitím monopolního postavení. Privatizace v oborech, kde je přirozený monopol, které mají charakter sítí, a tudíž jejich cílovou funkcí by měla být stabilita provozu, a nikoliv maximalizace zisku, je nežádoucí. Pokud by se vláda přece jen chtěla pokusit o privatizaci, měla by nejprve vytvořit nezávislý regulační orgán a prokázat nejen teoretickou, ale i praktickou schopnost tato odvětví regulovat. Zkušenosti z Velké Británie, kde například plynové sítě byly privatizovány, nejsou povzbuzující. Privatizátoři M. Thatcherové slibovali lepší služby a nižší ceny. Ceny jsou však nyní výrazně vyšší a počet stížností na kvalitu služeb je větší než za dob státního vlastnictví. Předpoklad, že to u nás bude jiné, nemá žádnou reálnou bázi. Navíc jediný precedent takovéto "privatizace", který proběhl loni v Maďarsku v oblasti elektrických a plynových sítí, ukazuje, že vlastně nejde o privatizaci, ale o "přestátnění", neboť investory jsou většinou státní energetické podniky ze západní Evropy. Poněkud komplikovanější situace je v bankovním sektoru. Zde jde primárně o tržní subjekty, které maximalizují zisk. Potíž je však v tom, že velké banky též zajišťují finanční infrastrukturu země, a tudíž bankrot některé z nich by ohrozil stabilitu a důvěru v odvětví jako celek. To je hlavní důvod, proč nevidíme jako prioritu doprivatizaci velkých českých bank. Stabilita finančního systému země je velmi důležitým úkolem každé vlády, vlády v transformující se ekonomice pak dvojnásob. Většina nemocnic má rovněž charakter infrastruktury, a tudíž je to privatizace subjektů, které prakticky není možné nechat zbankrotovat. Privatizovaný subjekt si na sebe musí vydělat, a pokud si na sebe nevydělává, dříve či později zbankrotuje. Takováto tržní selekce by mohla některé občany zbavit dostupnosti nemocničního ošetření. Protože taková situace by byla sociálně neudržitelná, privatizace nemocnic podle vládního receptu by skončila tím nejhorším možným způsobem, takzvaným "socialistickým podnikáním": v případě úspěchu by soukromí vlastníci nemocnic pobírali zisk, v případě neúspěchu by jejich ztráty hradil stát. Proto se domníváme, že by pro naši zemi měla platit zásada, že stávající velká zařízení (nemocnice, velké polikliniky) zůstanou veřejná (obecní, okresní, regionální či státní) a k žádné privatizaci nedojde. Domníváme se, že podniky, které mají charakter infrastruktury, by se neměly dále privatizovat. Mělo by jít především o následující podniky, případně státní podíly na akciových společnostech: Transgas, Česká pošta, České dráhy, Česká televize, Telecom, Unipetrol, regionální distributoři elektřiny a plynu, uhelné a uranové doly, povodí řek, nemocnice a velká zdravotnická zařízení. Stát by však v principu neměl být vlastníkem podniků zpracovatelského průmyslu, snad s výjimkou oceláren. Pro tyto podniky je nutné hledat strategické investory, kteří navýší kapitál, čímž se zředí podíl státu na zanedbatelné minimum, které je možné po stabilizaci podniku prodat anebo převést do budoucího veřejného penzijního fondu.

Nejnovější články