První dekáda bez Miloše Picka

10.11.2011 | Napsali o mně | Autor: Jindřich Beránek, Internetový časopis www.publica.cz

V Domě českých VTS se konala Panelová diskuse o současnosti a perspektivě sociálního státu. V panelu měl zasednout i spolupracovník makroekonomického oddělení ČMKOS Miloš Pick. Nestalo se tak - místo toho oznámil moderátor Jan Mládek smutnou zprávu.

Rozloučili jsme se s mužem, který čísly neměřil jen výkon národního hospodářství, ale především smysl života.

Úterý 8. 11. 2011 (den desátý)

Malá obřadní síň krematoria v Praze-Strašnicích nám sotva stačila. Pohřeb organizovala rodina. Neobjednala ani řečníka, aby přednesl pár obvyklých frází, ale rozloučení obstarala sama. V té nejprostší obřadní síni, která je v pražském hřbitovním obvodu, může znít reprodukovaná hudba, a tak dodala nahrávky písní, které měl jejich táta i děda rád. O něm promluvil manžel dcery, Jan Křička. V síni pak byli ti, s kterými se Miloš Pick stýkal v posledních 22 letech, kdy se zbavil Kainova znamení osmašedesátníků. Teprve nekrology, které se objevily během té dekády, co uplynula od jeho náhlého úmrtí, připomněli lidem, že se nepodílel jen na teorii programu třetí cesty, kterým jsme skoro o 50 roků předešli Angličany i Němce, ale i na tom, že se u nás prosadil pětidenní pracovní týden, tzn. volné soboty.

Hlavou mi běží vzpomínky, jak těžko se u nás probojovával. Ještě před 60 a půlrokem hasil šéf KSČ v Podkrušnohoří Josef Tesla stávku na Dole Masaryk, když zrušili havířům právo pracovat v sobotu jen šest hodin. (Píše o tom duchcovský archivář a novinář Pavel Koukal v knížce „Severočeská tabu", která byla v předvečer 28. října pokřtěna v ústeckém muzeu.) Za tuto a další zásluhy byl Tesla o rok později povýšen na tajemníka ÚV KSČ a záhy na ministra pracovních sil, aby napomáhal „umravnit" odbory. Miloš Pick naopak pomáhal polistopadovým odborům jako analytik v oddělení makroekonomických analýz a prognóz ČMKOS vrátit jejich společenskou roli. Ostatně proto je tu mezi námi úplně vzadu druhý muž mezi ústavními činiteli ČR, předseda Horní komory Parlamentu Milan Štěch. Před volbou do čela Senátu byl předsedou naší největší odborové konfederace a ještě před tím, když byl v první své čelné odborové funkci, zasloužil se o založení odborného centra, jehož analýzy jsou obecně pokládány v ČR za nejkvalitnější. A ing. Miloš Pick, CSc., na tom měl značnou zásluhu. Také díky tomu ze strany odborů neslyšíme trapné povzdechy, že nevědí, co by měly dělat dál, jako nás svou bezradností, co se týče budoucnosti, obšťastňují premiér Nečas i jeho ministr financí (ostatně šéf téhož resortu i ve vládě Topolánkově), polovzdělanec v oblasti národního hospodářství, inženýr chemie Kalousek.

Kousek od něho stál i nejbližší spolupracovník Miloše Picka ing. Jaroslav Ungerman. Za první sociálně-demokratické vlády společně patřili do vedení komplexu národohospodářských odborných komisí ještě s doc. Pavlem Mertlíkem, který byl tehdy místopředsedou vlády a ministrem financí. Z Ungermanova nekrologu, který Britské listy uveřejnily pod titulkem Za Milošem Pickem, vybírám charakteristiku tohoto národohospodáře:

„Miloš byl především ekonom a musím dodat národohospodář – v plném smyslu toho slova. Dnes se toto slovo málo používá. V případě Miloše však platí plnou měrou – on dokázal obsáhnout všechny zásadní národohospodářské souvislosti. A nejen to. Dovedl mnohé jevy a doporučení promyslet do konkrétních čísel a nebojme se to říci – spočítat. Dnes se málo setkáte s lidmi, kteří by takové znalosti a takové vědomí souvislostí měli a taky je dokázali na číslech obhájit.

Strávil jsem s ním mnoho hodin v diskusích či v práci nad některými ekonomickými dokumenty. Jeho zarputilost, se kterou prosazoval své názory, byla příznačná, a proto nebylo lehké mu odolat. Spory často o jedno jediné slovo byly někdy dlouhé – ale nakonec výsledek byl uspokojivý. I když jsem se s Milošem sblížil už jako - možná dospělý – hodně jsem se od něho naučil. Za ty roky spolupráce jsem už věděl, že když mi zazvoní telefon - tak někdy kolem půl jedenácté v noci anebo později – tak to nebude nikdo jiný než Miloš Pick a já s ním strávím v diskusi o ekonomice čtvrthodinku či více. A teď vím – že už nezazvoní..."

I když ing. Ungerman nazývá termín národohospodář zastaralým, domnívám se, že právě v něm se odráží slabina mnohé z moderních, či postmoderních metod výuky. Jsou totiž zaměřeny jen na přímočarý postup k cíli. Tento manažerský (nedomyšleně vychvalovaný přístup) opomíjí totiž mnohá úskalí, jak na to upozorňoval mj. zakladatel kybernetiky Norbert Wiener.

Ale doznívala poslední melodie. Byla to Střela Jiřího Suchého, který provázel Miloše už od těch krásných šedesátých. Byl ostatně jen o pět roků a jeden a půl měsíce starší než kumštýř, jehož písničky byly stejně silným symbolem své doby jako ekonomická reforma, k níž patřil národohospodář Pick.

Čtvrtek 3. 11. (den pátý)

V Domě českých VTS na Novotného lávce se konala Panelová diskuse o současnosti a perspektivě sociálního státu - Má welfare state budoucnost, a pokud ano, v jaké míře? Kdo ho bude financovat, když bohatí a firmy daní na teplých ostrovech? Mládkovo družstvo FONTES RERUM na ni pozvalo profesora sociologie Jana Kellera z Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity, hlavního ekonoma Raiffeisenbank a docenta ekonomie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy Pavla Mertlíka a ekonoma makroekonomického oddělení ČMKOS Jaroslava Ungermana; v panelu měl zasednout i spolupracovník tohoto oddělení ČMKOS Miloš Pick. Nestalo se tak – místo toho oznámil moderátor Jan Mládek smutnou zprávu. Na počítačích se objevil slyde s jeho článkem na internetových stránkách, do kterých přispívá (jako předseda družstva i jako člen stínové vlády soc. dem.); z tohoto textu vybíráme:

„Miloše Picka jsem poznal v Prognostickém ústavu ČSAV v polovině 90. let. Musím přiznat, že jsem zpočátku nedocenil velkou osobnost Miloše Picka, který byl nejen významným ekonomem, ale také velkým člověkem s pohnutým životním osudem, který si více než užil pohnuté 20. století...

A přitom stačilo tak málo a Miloš mohl ukončit svůj život již v 18 letech, kdy stál na rampě vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau před dr. Mengelem. Nebýt solidarity vězně, který mu poradil zvýšit věk na 20 let a změnit profesi, byl by život Miloše Picka skončil velmi rychle. Rád bych připomenul jeho strhující vyprávění o útěku z pochodu smrti a poutavý popis pochodu Sudetami...

Byl to člověk, kterému rozhodně sociální rozměr ekonomie nebyl cizí

A právě mezilidská solidarita, která mu zachránila život v koncentračních táborech, vedla k tomu, že Miloš Pick byl vždy člověk, který se snažil svoji profesi ekonoma spojit se zájmem o lidi. Byl to člověk, kterému rozhodně sociální rozměr ekonomie nebyl cizí, a proto také byl dlouholetým členem ČSSD a vedoucí osobností její národohospodářské komise.

Miloš Pick byl zároveň člověkem, který přistupoval k číslům, k tvrdým datům s velkou pokorou. Snad to bylo dáno tím, že ekonomii vystudoval na ČVUT. Byl absolventem oboru statisticko-ekonomické inženýrství...

Po Listopadu 1989 byl čelným členem vládního týmu místopředsedy české vlády Františka Vlasáka na počátku 90. let: připravili alternativní strategii ekonomické reformy, která odmítala překotnou liberalizaci zahraničního obchodu, příliš velké znehodnocení měny a především však kupónovou privatizaci. Bohužel vyhrála neoliberální varianta Václava Klause, která rozvrátila český průmysl, umožnila vydělat hrstce vyvolených a v konečném důsledku způsobila, že je více průmyslových podniků v zahraničních rukách, než bylo nezbytné.

Miloše Picka trápil neuspokojivý stav světové ekonomiky

Miloše Picka tyto problémy vždy velmi trápily, neboť viděl na konci rozhodovacích procesů lidi, kteří trpí chybnými politicko-ekonomickými rozhodnutími. Stejně tak Miloše Picka trápil neuspokojivý stav světové ekonomiky, jehož fungování vedlo a vede ke stále větším sociálním nerovnostem, k úbytku pracovních míst a vytváření nerovnováh, které ohrožují stabilitu nejen hospodářského systému, ale také stabilitu politicko-sociální, či sociální soudržnost.

A ještě jedno musím zmínit. Miloš Pick mne vždy zahanboval svojí pracovitostí, svojí důsledností, svojí sveřepostí dotáhnout věci do konce. Pracoval, psal, diskutoval, snažil se nás všechny úkolovat i ve vysokém věku a velmi nemocen. Bude nám chybět..."

31. 10. 2011 (den druhý)

Vedle Britských listů uveřejňují nekrolog také e-sondy odborářů:

„V neděli 30. října zemřel Ing. Miloš Pick, CSc. (1926). Profesí ekonom, absolvent oboru statisticko-ekonomické inženýrství na ČVUT; většinu života působil v institucích makroekonomického výzkumu (Ústav pro hospodářský a sociální výzkum, Praha; Čs. výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Bratislava; Ekonomický ústav ČSAV; Prognostický ústav ČSAV; externí expert Vídeňského ústavu pro mezinárodní ekonomické komparace).

Za války se aktivně účastnil protifašistického odboje a byl vězněn v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, později v Buchenwaldu.

Po listopadu 1989 působil jako ekonomický poradce, mj. ve vládním týmu pro alternativní strategii ekonomické reformy. Od poloviny 90. let pracoval zprvu jako interní, později jako externí analytik v Oddělení makroekonomických analýz a prognóz při Českomoravské konfederaci odborových svazů. Svých hlubokých teoretických politickoekonomických znalostí využil v řadě monografií a memoárů, a také ve stovkách publikovaných článků a studií, které ho řadí mezi nejerudovanější kritiky polistopadového společenského vývoje."

30. 10. 2010 (den první)

Několik internetových stránek uveřejňuje informaci, že zemřel významný makroekonom Miloš Pick: že „se narodil 16. srpna 1926 v Libáni u Jičína. Jeho rodina tam vlastnila malou továrnu... Hořkou zkušenost učinil, když byl po roce 1968 vyloučen z KSČ. Po listopadu 1989 působil jako ekonomický poradce některých ekonomických představitelů vlád Československa a ČR a odborové centrály ČMKOS... Situaci v Česku dvacet let po revoluci neviděl zrovna růžově. „Morální pokleslost je hlubší než za normalizace. Neříkám to proto, že by se mi po ní stýskalo, ale naopak proto, že je to pro mne jednotka nepřijatelnosti," řekl v rozhovoru pro deník Právo loni v dubnu. „Morální pokleslost je hlubší než za normalizace. Neříkám to proto, že by se mi po ní stýskalo, ale naopak proto, že je to pro mne jednotka nepřijatelnosti. Kde si dřív ředitel podniku postavil za podnikové peníze luxusní vilu, tam se dnes tunelují celé podniky a stovky miliard. A k tomu si můžeme jen nechat zdát o morálce dnes hanobeného Pražského jara, kdy v srpnu 68 i ostravské kriminální podsvětí dalo slib, že přestává loupit. Dnes naopak morálka podsvětí prosakuje do normálního života a „modernizuje" i Masaryka, dnes platí: Nebát se a krást."

Zemřel doyen české makroekonomie Miloš Pick: „Dnes ráno jsem se od kamaráda dozvěděl smutnou zprávu, že včera zemřel Miloš Pick. Jeho jméno je úzce spojeno s ekonomií a národohospodářstvím. Patřil k předním odborníkům a tvrdým, neústupným zastáncům sociálního státu. Jeho důraz na spravedlivou společnost je dědictvím jeho židovských kořenů, ale i hnusnou zkušeností koncentráků. Miloš Pick zemřel 30. října 2011 ve věku 85 let. Nechť je jeho duše připočtena do svazku živých.

Miloš Pick se narodil v Libáni u Jičína. Jeho rodina tam vlastnila malou továrnu založenou dědem Miloše. Šťastné dětství ale skončilo okupací nacistickými vojsky. Miloš Pick si ve vzpomínkách na tuto dobu vybavoval, že tehdy nešel do školy a slabě sněžilo. „Lidé se roztřídili. Na jedné straně byla skupinka lidí jako Hájek, Huňát, Mencl nebo Pažout, kteří s námi drželi a za námi tajně chodili. Pak nás vyhodili z vily a nakonec sestěhovali do dvou domů. Udavačů bylo na druhou stranu také málo. Velká většina lidí nepatřila ani tam, ani tam. Prostě se báli. Na ulici se báli i kývnout na pozdrav," píše Miloš Pick ve své vzpomínkové knize Naděje se vzdát neumím.

V Osvětimi, kde vydržel několik týdnů, se setkal se svou sestrou Soňou. Ta se do lágru dostala transportem po Milošovi, který v ten čas už byl umístěn v sektoru E. Podařilo se mu předat jí vzkaz napsaný na vytržené stránce siduru, aby se hlásila do pracovního transportu, hlavně aby vypadla z Osvětimi. To se jí podařilo. Ze všech Libáňských Židů přežila jen ona a Miloš. S koncem války se blížila i likvidace táborů a Miloš absolvoval pochod smrti. Z něj se mu podařilo utéct. (Na fotografii je student Miloš Pick.)

10. 9. 2011 (místo epilogu)

Z posledního článku Miloše Picka Quo vadis, homo sapiens - Konec jedné a začátek jiné éry, který vyšel ve zkrácené verzi v LtN (25. 8.) a v plném znění jej vydaly Britské listy, vybíráme jako příspěvek v předvečer svátečního dne 17. listopadu následující partie:

„Milióny lidí na našich náměstích v listopadu 1989 odzvonily konec pro ně nepřijatelného režimu. Konec potlačení naděje svobody, kterou přineslo Pražské jaro. Vyjádřili tedy především svou vůli po svobodě. Drtivá většina z nich ji však nespojovala s kapitalismem - jen 3 %, zatímco 40 % se socialismem a 50 % se třetí cestou, jak tehdy ukázal průzkum veřejného mínění... Zápas o tyto cíle se uskutečňoval především střetem dvou základních scénářů, jak se to tehdy nazývalo.

Na jedné straně stál Václav Klaus a jeho tým se scénářem šokového obnovení kapitalismu, který převážně vycházel z Washingtonského konsensu... Byl založen především na okamžité liberalizaci trhu včetně zahraničního obchodu. Uvedený liberalizační šok ochraňoval nedostatečně vyspělou ekonomiku jen politikou levné práce, založenou na nízkém kursu měny a byl všude hlavní příčinou hlubokého propadu ekonomik. Dále na masové, až totální privatizaci podniků, především bezplatnou kuponovou metodou. Ta slibovala lidové vlastnictví kapitálu, ale ve skutečnosti je otevřela spekulantům, zejména zahraničním. Do třetice na tlumení tím vyvolaných nerovnováh makroekonomickým stlačením poptávky.

Na druhé straně vytvořil František Vlasák, místopředseda české vlády, tým pro alternativní strategii ekonomické reformy, složený hlavně z nás „osmašedesátníků", ale poučených dalším světovým vývojem. Tento tým vytvořil nešokovou alternativu rychlého, ale regulovaného přechodu k sociálně tržní ekonomice. Návrh byl komplexní, ale hlavní spor s Klausovým šokem byl zejména ve dvou otázkách, v nichž byla koncentrována jeho hazardnost – v šokové liberalizaci zahraničního obchodu a v kuponové privatizaci. V liberalizaci zahraničního obchodu navrhoval přechodné řešení s využitím dvou kurzů koruny – regulovaného a volného. To se osvědčilo i za úspěšné sociálně tržní Erhardtovy reformy v poválečném Německu. Postupné privatizaci velkých podniků navrhoval předřadit jejich komercionalizaci odříznutím od veřejných rozpočtů. A využít pak širokou škálu metod privatizace včetně spoluúčasti zaměstnanců. Podstata sporu však nebyla jen v cestě, ale v jejím cíli, zda kapitalismus či sociálně tržní ekonomika. Do roka a do dne zvítězila „Washingtonská léčba" v Klausově podání a byla - v září devadesátého roku - přijata Federálním parlamentem. Dnes sklízíme její výsledky..."

Washingtonská doktrína byla v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech uplatňována v Latinské Americe a v devadesátých letech v tzv. postkomunistických zemích. Vedla nejprve k hlubokému propadu ekonomik – v Latinské Americe o 20 až 30 procent, v Rusku na polovinu, hlouběji než za války, u nás (podle nezveřejněných údajů statistického úřadu) až asi o 30 procent. V národnostně složitých oblastech takto vyvolané ekonomické a sociální krize vyústily v krize etnické a v rozpad mnohonárodnostních států, Československo nevyjímaje.

Polistopadoví hlavní političtí představitelé, kteří usilovali o návrat kapitalismu - triumvirát Čalfa, Havel, Klaus, se k tomu přihlásili až nedávno, ale tehdy se neodvážili o něm mluvit otevřeně a snažili se ho „propašovat" pod názvem „čistě" tržní ekonomiky proti vůli uvedené většiny lidí, přestože jim slibovali svobodu. O obnovení kapitalismu nebylo v 90. roce rozhodnuto svobodnými volbami, ale až po nich parlamentem, který k tomu neměl mandát voličů. Volební program OF nic takového neobsahoval.

Uvedení představitelé zvolili ze svého hlediska i velmi racionální postup. S předlistopadovými vládci po listopadu již o moc zápasit nemuseli, tu oni nechali ležet na ulici. Tak měli, obdobně jako oni, hlavní starost, nepustit k tomu osmašedesátníky a hanobit třetí cestu Pražského jara, založenou na souhře státu a trhu ve svobodné společnosti... Zase rozhodly především zahraniční vlivy, byť bez tanků, nenásilně, vznešenými slovy a v glazé rukavičkách..."

„Soudobá globální krize má své dlouhodobé prvotní příčiny právě v tom, že se konkurenceschopnost některých vyspělých zemí - počínaje USA - dostávala mezi oba uvedené mlýnské kameny, které ji oslabují. Byla to tedy prvotně - na rozdíl od Velké krize třicátých let - nikoli krize z „nadvýroby", z plošného zamrznutí poptávky, ale krize z „podvýroby": domácí nabídka díky své nekonkurenceschopnosti zaostávala za úrovní domácí poptávky a ta nasávala nadměrné dovozy. Byla tedy prvotně krizí z globálních nerovnováh. Země zaostávající v konkurenceschopnosti mají velké schodky zahraničního obchodu a běžného účtu platební bilance a v rostoucí míře se zadlužují u zemí s velkými exportními přebytky.

Protože však reálné překonání této mezery v konkurenceschopnosti růstem produktivity není možné krátkodobě a uvedené nekonkurenceschopné země nemohly nebo nechtěly ke své krátkodobé ochraně uplatnit kurzovou politiku (oslabování své měny), snažily se o tzv. „interní devalvaci" - o stlačování nákladů tlumením mezd, daní a veřejných, zejména sociálních výdajů. To je nejen sociálně bolestné, ale především ekonomicky málo účinné. Tlumení daní a mezd bez růstu produktivity jen málo snižuje náklady.

Stlačování mezd na jedné straně stlačuje poptávku příjemců mezd po spotřebě. Na rozdíl od krize 30. let však navíc dochází k extrémní polarizaci mezd a příjmů domácností. To ještě ostřeji brzdí poptávku po spotřebě. Příliš nízké a váznoucí příjmy chudých – a v rostoucí míře i středních - vrstev stlačují jejich poptávku po spotřebě. A naopak nadměrné příjmy bohatých přesahují úroveň jejich poptávky po spotřebě a jsou zdrojem nadměrných úspor, které místo poptávky roztáčejí spekulace. Důsledkem potom byla - obdobně jako za krize třicátých let – i krize z nadvýroby, byť specifická, částečně odložená. Poptávka i výroba sice ještě rostly, ale na dluh, který vytvářel neudržitelnou bublinu. To bylo „druhé patro" krize. Bushova politika v USA je symbolickým vzorem.

Uvedené škrcení daní i mezd a polarizace jejich úrovně si totiž vynutily nadměrné zadlužování zejména domácností - umožněné i expanzivní měnovou (úrokovou) politikou a extrémní deregulací finančních trhů - jež vyústilo ve splasknutí bubliny a finanční krizi, počínaje kolapsem rozhodujících bank. Vzhledem k rozhodující úloze finančního kapitálu v soudobém finančním kapitalismu, kde objem finančních operací již asi sedmdesátinásobně převyšuje světový hrubý domácí produkt, to krizi dále eskalovalo a vyvolalo propad reálné ekonomiky - poptávky i výroby. Tím vzniklo další, „třetí patro" krize. Tradiční protikrizové injekce veřejné poptávky do nekonkurenceschopné ekonomiky - jako do děravé nádoby - spíše nasávají další dovozy, než přispívají k obnovení růstu. Oslabení růstu i míry zdanění podřezává příjmy veřejných rozpočtů, jejichž výdaje se naopak zvyšují sanací bank i uvedenými poptávkovými injekcemi. Zadlužení se tak přelévá do veřejných rozpočtů. Konečným důsledkem byla i exploze schodků veřejných rozpočtů – to bylo „čtvrté patro" krize jako vrchol této krizové spirály."

„Zásadním zvratem proti uvedeným reformním tendencím na přelomu 60. a 70. let bylo na jedné straně železné opony potlačení Pražského jara vnějším mocenským zásahem a na druhé straně železné opony potlačení reformních hnutí a restaurace kapitalismu v Latinské Americe na základě Washingtonské doktríny. Nastala éra převažujících antireforem a restaurací."

„Dlouhodobým východiskem může být překonání podstaty tohoto systému – podle soudobých znalostí možná přechodem ke společnosti svobody, založené na souhře neviditelné ruky trhu s viditelnou, oproti současnosti účinnější, rukou sociálně znalostní společnosti (Pick/2010/a).

Ta by se mohla vyvíjet v globálním měřítku zejména:

Překonáváním asymetrické liberalizace světového obchodu, založené na vnucování politiky levné práce rozvíjejícím se zemím. Předpokladem je překonání jednopolárního uspořádání světa, převážně podřízeného zájmům jediné supervelmoci a postupné rozvíjení rodícího se vícepolárního světa, který by umožnil vyvažování a postupně i kooperaci a potom koordinaci zájmů jednotlivých regionů světa.

Přechodem k novému paradigmatu udržitelného rozvoje, byť v chudých zemích možná až od určitého prahu jejich hmotného blahobytu. Obratem od hmotného, kvantitativního hospodářského růstu, založeného na zvyšování množství výrobků a služeb ke znalostnímu, kvalitativnímu rozvoji, založenému na zvyšování množství znalostí, vtělených do jednotky výrobků a služeb. A rovněž využíváním soudobého technologického pokroku, snižujícího náročnost uvedeného rozvoje na množství práce, ke zkracování pracovní doby místo k „produkování" nezaměstnanosti. Předpokladem je na jedné straně rozvoj člověka a jeho znalostí převážně solidárně poskytovanými veřejnými službami do zdravotní a sociální ochrany a zejména solidárně umožněným i rovným přístupem mozků ke znalostem. Druhým předpokladem je přiměřená míra zdanění včetně zdanění odrážejícího vzácnost přírodních zdrojů i náklady na ozdravování životního prostředí. Překonáváním nerovnováhy sil nejen mezi kapitálem a prací, ale i přírodou, která se nepřímo stává dalším, stále významnějším nebezpečně „vykořisťovaným" výrobním činitelem. To vyžaduje zejména překonávání dominance největších nadnárodních společností v ekonomice i politice. Tato dominance je překážkou uplatnění soutěžního trnu i demokracie. Předpokladem je jednak překonání extrémní deregulace trhů, počínaje finančními trhy, veřejná - i vlastnická - kontrola monopolů a několika stovek největších nadnárodních společností včetně bank. Druhým předpokladem je společenské vyjednávání mezi prací a kapitálem i participace práce na vlastnictví a rozhodování podniků. To je i podmínkou postupného překonávání extrémní polarizace příjmů a posilování postavení středních vrstev.

Taková společnost by měla být společností svobody nejen jednotlivce, ale i svobody solidární společnosti, svobody nejen politické, ale i osvobození od bídy, národnostního a rasového útlaku, válek a ekologického sebezničení. Vkladem Evropy by mělo být především rozvíjení sociálně - znalostního státu uvedenými směry s využitím přínosných zkušeností zejména Skandinávie, ale možná i některých úspěšných rozvojových zemí. Fukijamův „Konec dějin" nenadešel. Možná však začíná konec dějin kapitalismu. Co dál? Nemohu nabízet budoucnost, jen pokus o její hledání. A co my všichni, homo sapiens?

Autorovi konsultanti: J. Hochman, J. Keller, O. Krejčí, J. Křen, J. Sereghyová, F. Svátek, I. Švihlíková, J. Taubr, O. Turek, J. Ungerman, R. Vintrova.

Vyšlo v internetovém časopise www.publica.cz ve středu 9. listopadu 2011

Nejnovější články