Rozpočtový deficit: Spása, nebo katastrofa?

1.5.1998 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Od počátku transformace v roce 1989 jsme byli masírováni tezí, že vyrovnaný státní rozpočet je základem blahobytu a že každý, kdo by chtěl de6citní financování, je zločinec a veřejný nepřítel...

Od počátku transformace v roce 1989 jsme byli masírováni tezí, že vyrovnaný státní rozpočet je základem blahobytu a že každý, kdo by chtěl de6citní financování, je zločinec a veřejný nepřítel. Po pádu Václava Klaune · hlavm1~o proroka této filosofie - do marasmu financování vlastní politické strany vznikají tlaky, že nyní je vše nutno dělat naopak. Chtěl-li Klaus vyrovnaný státní rozpočet, my musíme chtít rozpočet deficitní a vše bude v pořádku. " nám ovšem "klausismus" vrací zpět oknem, potom co jsme ho vyhodili dveřmi.

Deficit státního rozpočtu by v žádném případě neměl být cílem, ale pouze prostředkem (a to ještě pomocným) k dosažení cílů zásadních, kterými jsou hospodářský růst a plná zaměstnanost (tedy jinými slovy nezaměstnanost nižší než 5-6 %). Dosažení těchto cílů může pak ospravedlňovat jistou úroveň zadlužení formou deficitu státního rozpočtu. Rozpočtový deficit není totiž nic jiného než půjčka, která musí být i s úrokem splacena.

Výsledek státního rozpočtu (případný schodek či deficit) byl Klaunovou vládou vydáván za míru úspěšnosti celkového fungování vlády. Mnohokráte jsme slyšeli, že jedině vyrovnaný či přebytkový rozpočet zajišťuje, že nejsou zadlužovány budoucí generace. To je přinejmenším matení veřejnosti. Nejlepší by totiž bylo měřit stav národního bohatství před nástupem a po skončení činnosti té či oné vlády. Získali bychom velmi přesný obrázek o tom, jak vláda hospodařila. Lze totiž například uvést silnice do dobrého stavu za cenu určitého zadlužení. Jeli zlepšení stavu silnic hodnotnější než zvýšení státního dluhu, vláda přispěla k rozhojnění bohatství země.

Lze si také představit vládu, která sice hospodařila celou dobu s vyrovnaným státním rozpočtem, ale po jejím odchodu jsou silnice a jiná infrastruktura v katastrofickém stavu. Tento postup se nepoužívá, kvůli obrovským metodickým problémům s oceněním národního bohatství. S pokorou bychom si tedy měli uvědomit, že roční rozpočet jako míru úspěšnosti fungování vlády/státu máme pouze jako náhradní proměnnou, která vůbec nemusí zobrazit jaké bylo hospodaření dané vlády z dlouhodobého hlediska. Přesto byl dosud vyrovnanosti státního rozpočtu dáván fatální význam a nebralo se v úvahu, že zadlužení může být i nepeněžní.

Je samozřejmě možné tvrdit, že státní rozpočet je důležitý nejen z hlediska měření přínosu k národnímu bohatství, ale též z hlediska hospodářské, především měnové politiky. Jak je u nás populární tvrdit : bude-li státní rozpočet vyrovnaný či dokonce přebytkový, bude moci ČNB uvolnit svoji měnovou politiku, sníží se úroková míra, zvýší se investice a blahobyt nás nemine.

I když přijmeme tezi, že svět je takto jednoduchý, vyplouvá na povrch jeden z podvůdků minulé vlády. Pro měnovou politiku není ani tak důležitý státní rozpočet, ale saldo rozpočtů veřejných - tedy včetně zdravotních pojišťoven, Fondu národního majetku, Konsolidační banky, České finanční, České inkasní, případně i státních podniků a organizací typu České dráhy. Minulá vláda se bila v prsa a tvrdila, že státní rozpočet je vyrovnaný.

Veřejné rozpočty však vyrovnané již nějakou dobu nejsou a co je horší, existuje skrytý deficit. I podle velmi přízemních oficiálních odhadů ČNB jenom sanace bankovního sektoru stála od roku 1989 163 mld. Kč, podle našich odhadů (ČIAE, s.r.o.) by tato cifra mohla být až 338,3 mld. Kč. Vzhledem k tomu, že nominální HDP v letech 1990-1997 byl 8.834,6 miliard Kč/Kčs, pohyboval se tímto způsobem generovaný deficit veřejných rozpočtů v rozmezí 1,8-3,8 % HDP ročně. Většina těchto nákladů ovšem nešla ze státního. rozpočtu, ale byla financována FNM, ze zisků ČNB či bankovními úvěry se státní zárukou, čímž byl problém pouze přesunut na budoucí generace. Jinými slovy, problém byl vyřešen na úkor národního bohatství a budoucích generací.

Vzhledem k situaci v bankovním sektoru je více než realistické, že podobná míra podpory jako v minulých 8 letech bude nutná minimálně v nejbližších 5 letech. S jedním malým rozdílem náklady již nebude možné hradit na úkor úbytku národního bohatství, ani je rozkládat do budoucna, bude je nutné explicitně platit z veřejných rozpočtů. Vezmeme-li v úvahu, že oficiálně vykázaný deficit veřejných rozpočtů byl v roce 1996 0,7 % HDP a pro rok 1997 je očekáváno číslo I,S % HDP, máme zde dvě zprávy : jednu dobrou a jednu špatnou.

Dobrá zpráva je v tom, že země může provozovat deficit veřejných rozpočtů ve výši 2-3 % HDP, aniž nastane nějaká katastrofa. To, že je to možné, nám ukázala minulá pravicová vláda. Zpráva je o tom, že prostor pro deficitní financování již byl vyčerpán, ne-li přečerpán, neboť jít za hranici 3 % HDP by mohlo začít být opravdu nebezpečné; a to nejen proto, že by se jednalo o porušení maastrichtských kritérií EU.

Deficitní financování z veřejných rozpočtů není klíčem k úspěchu ekonomické transformace, ten je v produktivitě práce, konkurenceschopnosti a v hospodářském růstu. K úspěchu může deficit veřejných rozpočtů poněkud pomoci, nikoliv však rozhodujícím způsobem.

Nejnovější články