Třesoucí se neviditelná ruka

25.3.1996 | Mé články | Autor: Jan Mládek

Co s deficitem obchodní bilance Deficit obchodní bilance dosáhl v minulém roce 3,8 miliardy amerických dolarů, deficit platební bilance byl poloviční:1,9 miliardy dolarů…

Co s deficitem obchodní bilance

Deficit obchodní bilance dosáhl v minulém roce 3,8 miliardy amerických dolarů, deficit platební bilance byl poloviční:1,9 miliardy dolarů. Příliv zahraničního kapitálu, který v roce 1995 dosáhl 8,4 miliardy amerických dolarů, umožnil bez problémů tento schodek pokrýt. Kolem deficitu proběhlo mnoho diskusí a položme si tedy otázku, zda je to mnoho povyku pro nic, anebo vážný problém.Především je nutné říci, že z krátkodobého hlediska zřejmě problém příliš vážný není. V roce 1995 byl schodek vyrovnán bez problémů z kapitálového účtu, obdobná situace bude zřejmě i v roce 1996; otázkou však je, co bude potom. Trend je totiž nebezpečný.Nejde ani tak o stávající výši schodku, ale o jeho nárůst, Pokud by se totiž podařilo udržet jeho současnou výši (kolem 2 mld. USD), ekonomika by takový vývoj ustála bez problémů. Kdyby však nárůst pokračoval, stane se z deficitu obchodní a platební bilance vážný problém (6 mld. USD ročně je příliš). Vyvstává otázka, co může vláda dělat. Alternativ je celá řada, byť diskuse se často omezuje pouze na jednu z nich: devalvaci. Vláda však může udělat celou řadu dalších opatření: zvýšit cla, zavést dovozní přirážku, omezit import netarifními bariérami (antidumpingový zákon, technické certifikáty atp.), stimulovat výrobu a export průmyslovou politikou. To je ovšem obecné menu, které má k dispozici teoreticky každá vláda. Položme si ovšem otázku, jaké z těchto možností má po ruce vláda česká.

Devalvace a trh s nemovitostmi

Začněme devalvací. Ta by mohla být nástrojem ke zlepšení platební bilance. Potíž je však v tom, že kurz koruny vůči tvrdým měnám je určován nejenom exportním sektorem ekonomiky, ale i cenou nemovitostí, podniků, půdy, pokud jsou nakupovány za tvrdé valuty. To je, jak se zdá, případ světu velmi otevřené České republiky. Devalvace koruny by ještě snížila již tak poměrně nízké ceny nemovitostí, podniků a půdy v zemi a zvýšila příliv kapitálu do země. Dovozy by pak mohly být financovány prodejem nemovitostí. Zdá se tedy, že pro nejbližší období, dokud má země co prodávat, nebude tlak na devalvaci příliš velký. Problém nastane, až už nebude co prodávat.Zvýšení cel je pro ČR prakticky uzavřenou cestou. Asociační dohoda s Evropskou unií, dohody o zónách volného obchodu, členství ve Světové obchodní organizaci (WTO) neumožňují bez hrubého porušení podepsaných smluv použít cla jako nástroje omezujícího import. Tento stav je pravděpodobně největší chybou, kterou vláda v transformačním procesu udělala. Celní ochrana komunistického Československa byla velmi nízká, zhruba 6 %, a byla plně v souladu s pravidly GATT. Za dob centrálního plánování byla totiž cla pro centrální plánovače pouze podružným nástrojem a objem dovozu byl regulován přídělem deviz. Po roce 1989 začalo jednání s EU a dalšími zeměmi o vzájemném snižování cel právě z této nízké úrovně. Nejde ani tak o to, že by tato politika nebyla správná a v souladu se zájmy České republiky, bylo však vhodné začít snižovat z vyšší úrovně a snižovat po delší dobu. V naší zemi nebyl problém nedostatečné celní ochrany dlouho patrný, neboť odstraňování cel bylo spojeno s výraznou devalvací a zpočátku i s použitím dovozní přirážky. Tím byl chráněn do značné míry domácí trh a počáteční devalvace stimulovala i export. Po čase došlo díky dlouhou dobu stabilnímu směnnému kurzu, větší inflaci než je v SRN a v USA (zemí, na jejichž měny je česká koruna navázána) došlo k výrazné revalvaci koruny. Tím vystoupila do popředí otázka cel, která jsou zanedbatelná a téměř vůbec nechrání domácí trh.

Poučit se, jak to v EU dělají

Navíc se ukazuje, že liberalizace ČR-EU byla v mnoha případech jednostranná: my jsme liberalizovali, EU již méně. Zkušení Západoevropané, kteří netrpí vizemi ideálně liberálních trhů, chrání své výrobce sítí hůře postižitelných bariér: technické certifikáty, homologace, hygienické normy, antidumpingové zákonodárství atd. To, že pronikáme na trhy EU především s jednoduššími výrobky, a nikoliv s produkty s vysokou přidanou hodnotou, není jen důsledkem problémů s kvalitou našich výrobků, ale i výsledkem vědomé hospodářské politiky vlád těchto zemí, které si chrání své domácí výrobce v oborech s vysokou přidanou hodnotou zpracování. Z toho vyplývá poučení: učit se spíše z toho, co v EU dělají, než z toho, jak nám radí. Pro českou vládu existuje stále v této oblasti určitý volný prostor. Je možné využít antidumpingový zákon a větší technické bariéry. Nicméně realisticky je nutno uznat, že zásadního obratu v této oblasti dosáhnout nelze. Problémem je mimo jiné běžný dvojí standard zemí EU. Ochranářská opatření typu technických bariér jsou zlehčována na jejich straně. Kdybychom je ale zavedli my, byli bychom kritizováni za neliberální přístup a protekcionismus.Dovozní přirážka je dalším z možných řešení: dovoluje diferencovaně ztížit dovozy. Je například možné více ztížit, a tím omezit dovozy luxusního spotřebního zboží oproti dovozu investičního zboží (strojů a zařízení). V dobách první republiky tohoto nástroje využil i Alois Rašín. Potíž je ale v tom, že aby vláda mohla tohoto dočasného nástroje použít a získat souhlas WTO, musí být takové opatření legitimizováno složitou ekonomickou situací. V poměrně nedávné době zavedly přirážku Maďarsko i Slovensko. Argumentem tamějších vlád bylo akutní řešení krize platební bilance. Česká republika, novopečený člen OECD, si takové opatření v době, kdy příliv zahraničního kapitálu dosahuje 8,4 miliardy USD, nemůže dovolit. Možnost zavést dovozní přirážku ale existuje, a to pro případ dramatického vývoje v obchodní, platební a kapitálové bilanci země.Zbývá ještě aktivní průmyslová politika, tedy politika, která přispěje ke zvýšení výkonnosti českých podniků. Jde nejenom o proexportní průmyslovou politiku, ale i o podporu větší konkurenceschopnosti českých podniků na domácím trhu. Ke zlepšení platební bilance přispěje nejen vyšší vývoz, ale i nižší dovoz. Vzhledem ke zkušenostem vyspělých zemí by se vláda měla vyvarovat adresné průmyslové politiky, tedy neurčovat prioritní odvětví, ale zaměřit se spíše na průmyslovou politiku horizontální. Jinými slovy, vytvořit obecné podmínky dostupné každému, kdo se kvalifikuje. Průmyslových politik je celá řada. V současné době se zdají být praktické dvě: podpora investic do strojů a zařízení a proexportní politika, v krátké budoucnosti pak podpora výzkumu a vývoje. Podporu investic do strojů a zařízení je možné uskutečnit zkrácením odpisových dob a možným zahrnutím nikoliv 10 % pořizovací hodnoty strojů a zařízení, ale alespoň jejich 50 % do nákladů. Proexportní politika je pak nejenom podpora exportérům skrze EGAP (Státní garanční a pojišťovací exportní společnost) či českou exportní banku, ale také to, že stát dá k dispozici českým vývozcům maximum informací o exportních trzích a že se naším exportérům dostane i politické podpory. Jak dosud mnozí čeští politici a státní úředníci nezjistili, jejich hlavním úkolem není řešit světové problémy, ale vytvářet příznivé obchodně-politické podmínky pro české podniky. V blízké budoucnosti se pak nejužším místem pro české podniky stane jejich schopnost absorbovat vědeckotechnický pokrok, vědu a výzkum. Obdobně jako u zahraniční politiky nepůjde o průlomy do světové vědy, ale schopnost aktivně aplikovat, absorbovat výsledky dosažené ve světě.

Třesení rukou

Pro řešení problému platebního deficitu by bylo žádoucí učinit několik kroků. Pokud vláda překročí svůj stín (ideologickou bariéru), bylo by možné pokusit se řešit problém průmyslovou politikou, doplněnou i o určité omezené přitvrzení netarifních bariér. Devalvaci je možné použít v rámci stávajícího fluktuačního pásma, které by za určitých okolností mohlo být rozšířeno na dvojnásobek: plus minus 15%, jako je tomu u Evropského měnového systému. Pokud by ani toto nestačilo, přišel by čas dovozních přirážek u dovozu luxusního spotřebního zboží. Dále už zřejmě nebude nutné jít, neboť výkonnost české ekonomiky se jistě časem zvýší. Výše uvedený problém je totiž především problémem časového zpoždění. Zlepšení nemůže nastat okamžitě. Je realistické očekávat zdržení 3 - 5 let.V případě, že vláda bude dělat jako dosud »mrtvého brouka«, dopracuje to dříve či později k výrazné devalvaci, případně i k dovozní přirážce. Žádná katastrofa nenastane, jen inflace bude větší, než bylo nutné, což by bylo skoro zbytečné potvrzení faktu, že moderní ekonomika pracuje nejenom přes Smithovu »neviditelnou ruku trhu«, ale i přes Galbraithovo »hand shaking« - třesení rukou.

Nejnovější články